Jak vítr přemluvil smutnou kapku

Když přijde podzim, venku začne padat listí. Ale nejen listí. Často padají i kapky deště. Za okny je sychravo. Začíná být chladno. Na nebi se sbíhají tmavé mraky a pak nám na zem pouštějí vodopády kapek, které zavlažují naši hlínu. Na takové počasí se nejraději koukáme jen z okna. Kapek, které padají z mraků, je moc. Já znám příběh o jedné kapce, která ale byla jiná. Vypadala stejně jako ostatní, ale nechovala se tak.

Když na nebi přibyly mraky a začaly se kupit k sobě. Jakmile byl déšť na spadnutí, všechny kapky začaly poslušně padat dolů. Padaly k nám na zem do řek, oceánů, moří a kaluží. Všechny kapky věděly, jak je důležité, aby zavlažily zem. Věděly, že po čase se zase ze země vypaří a vrátí se do mraků. Takový je koloběh vody. Ale jedna z těch kapek spadnout nechtěla. Držela se mraků, co nejdéle mohla, a pak zase s mrakem odplula někam daleko. Už dlouho se jí dařilo držet se mraků a nespadnout.

Jeden mrak se jí to zkoušel rozmlouvat. Přemlouval ji po dobrém i po zlém. Ale ona byla tvrdohlavá. Držela se ho pořád. Až nakonec mraku došla trpělivost a zavolal vítr: „Foukáčku, přileť prosím. Pojď mi pomoct. S touhle kapkou si nevím rady a nemůžu ji nosit věčně.“ Vítr Foukáček přiletěl. Jemně na kapku foukl a zeptal se jí, proč nechce spadnout.

Nejdřív nechtěla nic říct, jen se držela. Po chvíli ale pochopila, že vítr je hodný a opravdu ho to zajímá. Smutně se koukala dolů na zem pod sebe a pomalu ze sebe soukala, proč nechce spadnout: „Víš, Foukáčku, já si myslím, že se na mě zapomene. Když spadnu dolů, rozplynu se mezi ostatní vodu a nikdo se nikdy nedoví, že jsem tady byla. Je mi z toho smutno. Chci být potřebná a důležitá pro každého. Nechci jen tak zmizet. A navíc se bojím výšek. Mám strach jen tak padat.“

Vítr se na ni soucitně usmál. Nic jí nevyčítal a chápal ji. Jemně ji objal a řekl jí něco moc důležitého: „Moje milá kapičko, nemusíš mít strach, že nejsi důležitá. Vás kapek je sice hodně, ale každá z vás má moc důležitý úkol. Jste pro naši zemi cenné. Víš, kdyby si jedna kapka vody myslela, že je nepotřebná, nikdy by pak nevznikl oceán, ve kterém je každá důležitá. A jestli se bojíš výšek, pomůžu ti. Snesu tě dolů, ať nepadáš příliš rychle. Budeš u mě v bezpečí, neboj.“

Kapka ještě chvíli přemýšlela o tom, co jí Foukáček řekl. Pak si uvědomila, že má pravdu. Nechala se snést až na zem. Mrak byl šťastný, že to tak dopadlo. A kapka nikdy nezapomněla na to, co jí vítr řekl. A ty na to taky nikdy nezapomeň. Můžeš být někdy smutný jako ta kapka, ale vzpomeň si, že jsi vždycky pro někoho důležitý a cenný.