Byla chladná sobota. Město bylo zahaleno do bílého šatu a zpoza různých oken vykukoval ozdobený třpytivý stromeček. Děti se nadšeně sáňkovaly či stavěly ze sněhu všelijaké výtvory. Jirka a jeho sestřička Sandra vyběhli z domu na dvůr zachumlaní až po uši. Nadýchaný sníh pokrýval jejich dvůr jako obrovská velká bílá přikrývka třpytící se na slunci. Sourozenci byli připraveni vytvořit ze sněhu něco speciálního.
„Postavme si sněhuláka!“ vykřikl Jirka natěšeně a do rukou chytil hrst sněhu. Sestřička neváhala a přidala se ke stavění sněhuláka. Sourozenci se dohodli, že postaví toho největšího sněhuláka, jakého jen jejich ručičky dokážou vytvořit.
„Mohu se k vám přidat?“ zavolal z terasy táta připravený dětem pomoci. Děti nadšeně přikývly. S tátou jim to půjde určitě rychleji. Musí to stihnout, ne že na tom sluníčku sníh roztaje a oni nepostaví ani jednoho sněhuláka. A tak se všichni pustili do práce. Jirka ukázal mladší sestřičce, jak zabalit sníh do velké koule, kterou je pak nutné tlačit po sněhu před sebou. Jak se koule zvětšovala a zvětšovala, oči dětí se rozzářily.
„Tahle je ale obrovská!“ řekl táta, když spatřil, jak velkou kouli se dětem podařilo vytvořit. „Vy jste šikovní, že si takto spolu pomáháte,“ usmál se na ně táta a pochválil jejich výtvor. „Tak a teď potřebujeme další doprostřed,“ řekl dětem táta. Společně vytvořili druhou sněhovou kouli, o něco menší než tu předtím. Byla však těžká, a tak ji táta opatrně zvedl a položil ji na první velkou kouli.
„Já udělám tu poslední!“ řekla Sandra vesele a pustila se do práce. Přemýšlela, jak jí to bratříček vysvětloval. Nahrnula si sníh a vytvořila malou kuličku, kterou poté tlačila před sebou. Dělala to přesně tak, jak jí bratříček ukázal a vysvětlil, a skutečně se jí to povedlo. Potom s pomocí táty, položili třetí kouli na samý vrch. „Jsi šikovná!“ pochválil ji Jirka, když viděl, jak to jeho sestřička sama zvládla. Vskutku se učí rychle. „Ten je ale obrovský!“ zvolaly děti udiveně, když před nimi stál velký sněhulák. Byl dokonce ještě větší než táta.
„Tak a teď mu dáme ještě oči, nos a ústa!“ řekl táta a vyslal děti pro kamínky a mrkev, která bude tvořit jeho nos. Sandra vběhla do kuchyně, kde maminka právě připravovala polévku. Nenápadně jí ukradla jednu mrkev a vyběhla zpátky ven. Tatínek s Jirkou zatím dali kámošovi sněhulákovi knoflíky z kamínků, oči a ústa. Tatínek zvedl Sandru na ruce a ta mu zapíchla mrkvový nos. „Ještě tomu něco chybí,“ zamyslel se Jirka a rozběhl se pro hole, které mu zapíchl do těla, aby měl sněhulák ruce.
„A nebude mu zima?“ zeptala se Sandra zvědavě. Tatínek přikývl. „Tak mu dáme šálu!“ řekl a dal si červenou šálu dolů z krku a obmotal ji panu sněhulákovi kolem hlavy.
„A já si říkám, kde mi zmizela mrkev!“ zasmála se maminka, která za nimi vyšla ven. Děti se jen zachichotaly. Maminka se usmála a odvětila: „Pan sněhulák vypadá úžasně! Ještě malá drobnost a je to!“ řekla maminka vběhla rychle dovnitř do domu a vrátila se ven spolu se starým hrncem, který mu položila na hlavu. „A sněhulák je hotov!“ řekla maminka s úsměvem, sledujíc radost v očích svých dětí.
„Tohle je ten nejlepší den na světě!“ křičela Sandra a objímala maminku. Všichni sledovali svůj krásný výtvor, který se tyčil na jejich dvoře. Najednou se dětem zdálo, že se pan sněhulák usmál. Šála se jemně ve větru pohnula a kamínky na ústech se nadzvedly. „Viděli jste to?“ zvolal Jirka s údivem. Tatínek a maminka se zasmáli. „Myslím, že je šťastný, protože jsme ho vytvořili všichni spolu. A takhle nám poděkoval,“ řekl táta. A tak se den pomalu blížil ke konci. Jirka a Sandra si pochutnávali na horké čokoládě u ozdobeného stromku a vykukovali z okna, kde obdivovali svůj výtvor, který se tyčil na jejich zahradě jako velká vánoční ozdoba. Byli šťastní, jak pěkný den spolu všichni zažili, a jen hrdě obdivovali pana sněhuláka na zahradě.
