Šikovný automechanik Patrik

Patrik byl malý kluk z maloměsta. Bydlel v útulném domku se svým tatínkem. U domu měli velkou garáž a nad garáží visel nápis: „Nejlepší automechanik ve městě.“ Patrikův tatínek totiž v garáži opravoval auta. Se svými auty k němu jezdili lidé z širokého okolí, protože tatínek uměl na autech opravit snad úplně všechno. Patrik svého tatínka vždy při práci pozoroval. Učil se od něj. I když byl ještě malý kluk, byl tuze šikovný a uměl spoustu věcí na autech opravovat sám.

Jednou ráno, zrovna když Patrik se svým tatínkem snídali, uslyšeli. jak se k nim blíží cizí porouchané auto. Jeho motor zněl, jako by kašlal. Když se podívali z okna, zahlédli, že se z jeho výfuku valí černý kouř. Celé auto skákalo a škubalo se. Patrik s tatínkem vyšli ven, aby pána s autem přivítali. Pán přijel až před jejich práh.

Vystoupil a začal vysvětlovat: „Dobrý den, prosím pomozte mi. Vůbec nevím, co autu chybí. Rozvážím s ním lidi po městě, a ono dělá tohle. Nechce jezdit. Hází sebou. Pouští černý dým z výfuku. Nevím, co s ním mám dělat.“ „My se na něj podíváme,“ ujistil tatínek pána a odtáhl auto do garáže.

Strávil tam s ním celý den. Zkoumal ho ze všech stran, ale ne a ne přijít tomu na kloub. Proč tak špatně jezdí? Tatínek byl z auta nešťastný. Bez přestání přemýšlel, co se s autem stalo. Vypadalo to, jako kdyby bylo na něm vše zcela v pořádku. Vůbec to nedávalo smysl.

Na druhý den vstal Patrik brzičko ráno, zatímco jeho tatínek ještě spal. Rozhodl se, že vstane za tmy a zajde do garáže, aby tatínkovi pomohl. Podívá se na auto a zkusí zjistit, co mu je. Obcházel ho kolem dokola. Proklepal ho ze všech stran. Díval se mu pod kapotu i motor si prohlédl. Nikde nic pokažené. Nikde nic porouchané. Patrik si zamyšleně sedl na zem vedle auta. „Copak s tebou je, kamaráde? Něco mi tajíš a nechceš mi to ukázat! Co tě trápí? Proč nechceš jezdit? Musíš to mít přece nějaký důvod,“ přemýšlel Patrik nahlas.

„Já už nechci rozvážet cizí lidi,“ ozvalo se v garáži. Patrik vyskočil a s otevřenou pusou zíral na auto. Přišel k němu blíž. Položil na něj ruku a zeptal se: „Ty mluvíš?“ „Ano, ale nikomu to prosím neříkej. Prozradím ti, co mi je. Ale ty prosím nikomu neprozraď, že umím mluvit,“ přiznalo se auto. Patrik hned pokýval souhlasně hlavou. Na to se auto hned rozpovídalo: „Já už nechci vozit cizí lidi. Můj pán je hodný. Stará se o mě. Jenže živí se tím, že rozváží lidi po celém městě. Na letiště, na vlak, na oslavu, prostě všude. Jenže lidé mi lepí všude žvýkačky, hází na mě odpadky, špiní mi sedačky, … A já už jsem z toho unavený a smutný. Proto dělám, že nemůžu jezdit. Aby se mnou můj pán nikoho cizího už nikdy nevozil!“

Patrik si všechno vyslechl a přemýšlel, jak to vyřešit. Věděl, že to auto trápí, ale taky věděl, že jeho pán tu práci potřebuje. Znenadání na něco přišel. Vzal velký kus papíru a napsal na něj: „Za jakékoliv poškození vysoká pokuta a vyhození z auta.“ Pečlivě nápis přilepil na auto tak, aby ho všichni viděli a aby nešel sundat. „To by mělo pomoct. Každý, kdo do tebe nastoupí, si to přečte. A když ti někdo ublíží, prostě zastav, otevři dveře a vyhoď ho. Každý si pak zapamatuje, že se k tobě má slušně chovat. A tvému pánovi řeknu, že nápis sundat nesmí, že jsem ti nastavil takový program a že nevychované lidi jednoduše necháš okamžitě vystoupit z vozu.“ Auto bylo spokojené. Poděkovalo Patrikovi a těšilo se, až si pro něj pán přijede a až mu ukáže, jak umí skvěle jezdit.

Patrikův tatínek dodnes netuší, co autu vlastně bylo. Byl ale hrdý na to, že zase bez škytání jezdí. A Patrik? Ten je hrdý na to, že od malička ví, co se má a co ne.