V jedné vsi stál na břehu řeky mlýn, kde s těžkou prací mlynáři pomáhal po mnoho let chytrý oslík. Ale jak šel čas, oslík stárnul a práce udělal každý rok o trochu méně. Nakonec si mlynář řekl, že starý osel je mu už k ničemu, a místo vděku za dlouholetou pomoc vyhnal oslíka ven se slovy: „Zmiz odsud, ty darmojede, beztak už mi nejsi k užitku.“
Smutný oslík se slzami v očích šel a chvíli nevěděl, co si vůbec počne. Pak si ale řekl, že se přece nebude kvůli hulvátskému mlynáři trápit věčně. Práce už možná tolik nezastane, ale pořád mu zůstal jeho zvučný hlas!
No a jak se nejlépe uživí hlasem? Stane se pouličním zpěvákem! Slzy na jeho tváři vystřídal úsměv a oslík s hlavou hrdě vztyčenou kráčel k nejbližšímu městu, vstříc jeho novému, zářnému živobytí.
Po cestě narazil na pejska, který se proti němu ploužil s hlavou skloněnou. To oslíkovi připomnělo, jak podobně sám nedávno odcházel ze mlýna. Zahýkal na pejska a zeptal se ho, co se mu přihodilo.
„Jsem už starý a můj pán mě vyhnal, že jsem prašivý,“ postesknul si pejsek. To oslík dobře znal, a tak pejska přizval, ať s ním utvoří hudební duo, že se jim bude ve dvou koncertovat jedna báseň. Pejsek radostně zaštěkal, že už má zase jeho život smysl, a k oslíkovi se přidal.
Jak tak ve dvojici šli, potkali u cesty sedící kočku s hlavou zabořenou do pacek. Zeptali se jí, co ji trápí.
„Jsem už stará, špatně vidím, neulovím už ani myš. Panička mě vyhodila, že je mě škoda krmit, když jsem na nic,“ povzdechla si kočka.
„Tak to jsi na tom stejně jako my s pejskem,“ řekl oslík. „Přidej se k nám, tvůj hlas má pěknou barvu, budeš se skvěle vyjímat v naší kapele.“
Kočka nevěřícně vyvalila oči a pak šťastně zamňoukala a vyskočila na všechny čtyři jako mladice samou radostí, že ještě nepatří do starého železa.
Všichni tři kráčeli k městu, kde plánovali svůj první hudební výstup. Když procházeli kolem statku, zaslechli, jak ve dvoře vyděšeně kokrhá kohout.
„Ty máš, panečku, silný hlas. Nechtěl by ses přidat k naší kapele?“ Volala na něj zvířátka.
„To by šlo? Mohli byste mě vzít s sebou? Hospodyně mi totiž řekla, že půjdu do polévky, protože už ani ty slepice neuhlídám,“ vylíčil zvířátkům své obavy kohout.
„To víš, že by to šlo. Tvůj hlas má grády, jsi do naší kapely jako stvořený,“ zverboval kohouta oslík a do jejich muzikantského uskupení přibyl čtvrtý člen.
Do města to bylo ještě řádný kus, ale už se začalo stmívat. Kohoutek tedy vylezl na větev kaštanu, aby se rozhlédl, jestli někde není místečko, kde by mohli dnes přenocovat, než zítra vyrazí znovu do města.
„Kamarádi, vidím támhle nedaleko krásné stavení a svítí se tam,“ hlásil kohoutek chvíli poté, co vyšplhal na strom. A tak se za tím světýlkem všichni vydali a doufali, že budou moct přenocovat pěkně v teploučku. Když zvířátka dorazila ke stavení, nahlédla dovnitř oknem. Vevnitř to vypadalo útulně, v krbu plápolal oheň, ale kolem stolu seděli tři chlápci nebezpečného vzezření. Zvířátka poznala, že to jsou loupežníci. Zrovna si dělili kořist. Zvířátka uvažovala, co dělat. Loupežníci nejsou žádní lidumilové, ale už padla tma a kam jinam by se zvířátka na noc poděla? Všichni čtyři malí muzikanti se nakonec rozhodli, že začnou pod okny zpívat a třeba se to loupežníkům zalíbí a nechají si je tam pro obveselení.
Jak se rozhodli, tak udělali. Všichni naráz spustili svou písničku. Oslík hýkal z plných plic, pejsek bafal, jako by vyčenichal lišku, do toho kočka mňoukala jako o život a kohoutek kokrhal jako za ranního kuropění. Koncert to byl vskutku jako z jiného světa. Loupežníci se tak polekali, že nechali uloupenou kořist kořistí a natotata vyběhli z chalupy.
Zvířátka se smála, jak jejich první muzikantské vystoupení dopadlo.
„Zdá se, že zpěvem se moc dobře neuživíme, asi budeme muset přijít s jiným plánem,“ zamyslel se nahlas oslík.
„Kykyryký! No tak zůstaneme bydlet tady, když nám to tu loupežníci tak milostivě přenechali,“ navrhnul hned kohoutek.
Takový plán se zamlouval všem. Plácli si na to packami, kopýtkem i křidýlkem a zůstali v chaloupce už napořád. Žili tam šťastně, a kdykoli našli v okolí potulovat se nějaké zvířátko bez domova, přizvali ho, aby zůstalo s nimi v jejich zvířecí chaloupce. A i když se zvířátka nakonec neživila muzikou, ve svém novém domově si zpívala pro radost každou chvíli.
