V jednom domečku na okraji vesničky žila se svou rodinou jedna malá, veselá holčička jménem Valentýnka. Její jméno bylo kouzelné a krásné, tak jako ona sama. Hnědovlasá holčička měla jen tři roky, ale byla velmi šikovná a zvídavá.
Zbožňovala hraní s hračkami, objevování krás přírody, jako jsou všelijaká krásná kvítka, a také si ráda hrála se svými staršími sourozenci. Nicméně je jedna věc, kterou hnědovlasá holčička milovala nejvíce, a to kreslení. Maminka jí proto domů vždy nakoupila různé omalovánky, barevné papíry nebo barvičky a fixy.
Valentýnka doufala, že se jí jednou podaří nakreslit její oblíbenou panenku. Jednoho slunečného rána si holčička hrála se svou oblíbenou panenkou Ruby ve svém pokojíčku, růžovém jako bonbón. Malá Valentýnka ji převlékala, jakože spolu popíjely čajík a přitom si holčička prozpěvovala. „Ták a teď tě zkusím ještě jednou nakreslit!“ řekla si hnědovlasá holčička. Valentýnka si uklidila svůj malý stolek v pokojíčku, maminka jí přinesla papír a barvičky a panenku si opřela o penál naproti. Jak to tak Valentýnka zkoušela a zkoušela, pořád se jí nějak nedařilo. „A co kdybych si lehla na ten papír? Ty mě obtáhneš tužkou a pak to spolu dokreslíme!“ ozvalo se najednou cosi. Valentýnka se rozhlížela po svém pokojíčku, ale viděla jen skříň, postýlku či hračky, nechápala, odkud ten hlas jde.
„Haló, kdo je tady?“ zeptala se jemným hláskem holčička. Najednou se její panenka Ruby pohnula a zamávala jí. Ona je skutečná! Valentýnka nevěřila vlastním očím, ale zaradovala se, že její oblíbená panenka Ruby je skutečná. Holčička tedy poslechla panenku, položila ji na papír, obtáhla ji tužkou a ono to opravdu vypadalo dobře! Holčička zjistila, že takhle se jednodušeji naučí kreslit. Pak panenku položila na bok a zkusila jí nakreslit vlásky, tvář a šaty a její Ruby ji zatím vesele podporovala.
„Děkuji za nápad! Jsi úžasná kamarádka!“ řekla jí Valentýnka. Holčička dokreslila panenku a utíkala svůj výtvor ukázat mamince do kuchyně. „Podívej! Nakreslila jsem Ruby!“ pochlubila se jí. Maminka byla velmi překvapená a zároveň nadšená, jak holčička svou panenku pěkně nakreslila. „Wau, Valentýnko! Super! Jen tak dál!“ řekla jí a políbila svou dcerku na čelo. Když se Valentýnka vrátila do pokojíčku pokračovat v kreslení dalších svých nápadů, její panenka Ruby pořád ležela na stole. Holčička na ni promluvila, ale panenka nereagovala. Valentýnka nevěděla, co se děje, ale kreslila dál.
Děti mají veselou mysl plnou všelijakých nápadů, no Valentýnka stále věřila, že její oblíbená panenka jednou opět ožije. A možná se to stane právě tehdy, když to malá šikovná holčička bude znovu potřebovat. Holčička se nejenže zlepšila v kreslení, ale dokonce její výtvory putovaly ve školce na výstavy, a to jen proto, že jí jednoho rána milá panenka dala malou, ale velmi cennou radu.
