Zubatá strašidla mají celý velikonoční týden prázdniny. Proč? Aby mohla strašit lidi. Nebo to alespoň mohla zkoušet a učit se to. Poslední den školy si každé strašidlo vylosovalo místo, kde bude strašit. Za domácí úkol musí všichni žáci napsat alespoň o jednom člověku, kterého vystrašili a jakým způsobem to udělali.
Bubík měl úkol splněný hned v pondělí ráno. Vylosoval si, že bude celý týden strašit v kostele. Tam to šlo snadno. Schoval se za sloup a vybafnul na pana faráře. Ten se tak leknul, že mu upadly modré závěsy z rukou na zem. A ještě se do nich málem zamotal, když utíkal pro svěcenou vodu. Bubík se smál, protože svěcená voda vadí jen upírům. Zubatá strašidla mají vodu ráda. A to jakoukoli.
Protože se už Bubík nudil, rozhodl se, že se půjde pošklebovat ségře. Ta si vylosovala, že bude strašit na cestičce mezi lesem a loukou. Tam nikdo moc nechodil, takže sotva bude mít odstrašeno.
Zubomila opravdu odstrašeno ještě neměla. Nikdo tudy nechodil, každý šel radši zkratkou přes les. Trochu Bubíkovi záviděla. Minulý rok strašila v kostele ona. A Velikonoce jsou křesťanské svátky, takže se tam toho o nich hodně dozvěděla. A bylo se tam na co dívat, mohla tam poslouchat povídání pana faráře a hraní varhan. Tady byla nuda. Ještěže svítilo sluníčko a začínalo hřát.
Tu se přihnal Bubík a začal si ji dobírat.
„Tak co, ségra? Už jsi postrašila nějakého zatoulaného psa? Nebo tu strašíš ptáky?“
Zubomila se zašklebila, ale než vymyslela odpověď, zaslechla pláč.
„Někdo pláče? Nebo je to nějaký tvůj žertík, Bubíku?“
Bubík zavrtěl hlavou. Zamračil se a naslouchal.
„Jde to z lesa.“
Bubík se Zubomilou se nechali vést zvukem. Tichý nářek je vedl do lesa. Na pařezu tam seděl zajíček a plakal.
„Co se ti stalo?“ ptal se Bubík.
Zajíček si otřel tlapkou čumáček a povídá: „Onemocněla mi slepička. Moje kamarádka je totiž Velikoslepice a snáší barevná vajíčka. Potřebujeme je do nadílky, ale ona prostě nesnáší a jenom sedí v hnízdě. Nevím, jak ji uzdravit. Takhle letos nebude velikonoční nadílka.“
„Co kdybychom ti zkusili pomoct?“ navrhovala Zubomila.
„To byste byli moc hodní. Vezmu vás k ní do jejího kurníku,“ povídal zajíček a představil se jim jako Velikozajíček.
Velikozajíček je zavedl na místo, kde měl doupě a hned vedle něj stál kurník. V něm pospávala slepice v hnízdě. Ale kam se oko podívalo, tam byla špína, pavučiny a vůbec nic jarního nebo velikonočního.
„Já už asi vím, co tvé slepičce chybí,“ povídala Zubomila. „Ona asi neví, že je jaro. Měli bychom jí to tu uklidit a vyzdobit, abychom jí připomněli, že budou Velikonoce.“
„Třeba tohle by mělo jít pryč,“ řekl Bubík a utrhnul špinavý závěs z okna, až se z něj zvedl oblak prachu. Kurník se najednou zalil příjemným slunečním světlem.
„To je sice lepší, ale čeká nás tu ještě hodně práce,“ povzdechla si Zubomila.
„Na, pipipi,“ volal Bubík a natáhl ke slepičce ruku s trochou zrní.
Slepička si nesměle zobla, ale pak kvokla: „Vyklíčené je lepší. Takové zelené a šťavnaté.“
Bubík se ťuknul do čela, protože dostal nápad.
„Tak ti ho zasejeme. Hele, zajíčku, máš nějaká vyfouknutá vajíčka?“
„Myslíš vejdumky? Mám.“
Zajíček donesl dětem vejdumky. Bubík se Zubomilou odlámali vršky, dali do vajíček trochu hlíny a navrch nasypali zrnka obilí. Jemně své dílo pokropili vodou.
„Vezmeme je domů a budeme je každý den zalévat. Za pár dní vyklíčí.“
„Jo, ségra, a já těm vejcím namaluju oči a pusy, aby vypadaly jako vlasatý vajíčkový strašidla,“ zahuhlal Bubík, aby to znělo ještě strašidelněji.
Najednou slepice zakdákla, až se všichni polekali. Koukají, koukají a vidí, že slepička snesla modré vejce.
„Že zrovna modré,“ přemýšlel Bubík nahlas. „Farář v kostele dneska tahal stejně modré závěsy a věšel to po kostele.“
„No, to proto, že je Modré pondělí, chytrolíne,“ povídala Zubomila. „V kostelech oslavují příběh z Bible.“
„Co je Bleble?“
„Bible. Ty v té škole snad chrápeš, Bubíku, ne?“
„Občas,“ přiznal Bubík.
„Bible je kniha s příběhy o Ježíšovi a Bohu a dalších postavách a věcech. Někteří lidé tomu věří a modlí se podle toho. A podle té knihy mají i svátky. Když se událo něco významného, tak to slaví a připomínají si to.“
„Jo, to jsem v kostele viděl.“
„Tak Velikonoce jsou svátky, které připomínají příběh o Ježíšovi. Jeho skutky, smrt a zmrtvýchvstání. Na Modré pondělí přijel Ježíš do Jeruzaléma a lidé ho vítali větvičkami z palmy. Co bylo pak, ti řeknu jindy.“
„Dřív lidé také nosili domů větvičky,“ povídal zajíček. „Jako ještě předtím, než vznikly tyto příběhy. Lidé si nosili domů větvičky z jívy, vrby, břízy, ale i smrkové větvičky, aby jim doma nakvetly a zelenaly se. Vítali tak jaro a pokračování života. Dříve se vlastně vítalo místo Velikonoc jaro a slavil se odchod zimy. To pojmenování Velikonoce dostaly tyto dny až později.“
„Jů, ty jsi chytrý zajíček,“ obdivoval ho Bubík.
„Nespal jsem ve škole pro zajíčky,“ ušklíbnul se na Bubíka. „Ale děkuji vám. Je vidět, že vaše léčba slepičce pomáhá. Přijdete i zítra?“
„Jasná věc,“ slíbil Bubík.
„Zítra se tu sejdeme znovu a přineseme si něco na uklízení,“ potvrdila Zubomila.
Úkol: Zasejte si obilí (třeba ječmen) do vejdumků nebo do kořenáčku, aby vám za pár dnů také vyrostla zelená travička.
Za odměnu si můžete vybarvit první vajíčko modře.
Zubaté Velikonoce – Modré pondělí na YouTube
