Přišla středa a Bubík se Zubomilou se vypravili zase za zajíčkem ke kurníku. Společně všichni malovali vyfouknutá vajíčka. Malovali je různými barvami, dělali na ně proužky, puntíky i kytičky.
Když vajíčka uschla, provlékli skrz ně mašličku, dole udělali uzlík a věšeli vajíčka na stromek před kurníkem. Některá i do kurníku, aby na ně slepička viděla. K tomu jí tam postavili na poličku vázu s větvičkami z vykvetlé jívy, kterým se říká kočičky. Na ně věšeli vajíčka, takže z toho vznikla krásná vajíčková květina.
„Jak bylo v kostele?“ ptala se Zubomila.
„Co já vím? Dneska jsem zaspal. A pak už se mi tam ani chodit nechtělo.“
„Bubíku, ty jsi takový lenoch. Přišel jsi o pokračování příběhu o Ježíšovi.“
„Tak mi ho řekni ty, ty můj zube moudrosti,“ polichotil sestře Bubík.
„Dnes se nemáš mračit.“
„To je jako všechno?“ ptal se Bubík a schválně se zamračil.
„Dnes je škaredá středa,“ pokračovala Zubomila. „Ježíš na to vyprávění příběhů lidem nebyl sám. Měl ještě dvanáct učedníků. Ti se to od něj učili, aby mohli jeho vyprávění vyprávět zase dál.“
„Vyprávění, vyprávění, to je samé vyprávění. A o čem vlastně vyprávěli?“
„O tom, jak se k sobě mají lidé hezky chovat. Ale nepřerušuj mě. Jeden z těch dvanácti učedníků se jmenoval Jidáš. A ten se na škaredou středu na Ježíše mračil a škaredil.“
„Asi musel taky celý úterý uklízet,“ zašklebil se Bubík.
„Ne, kvůli tomu se nemračil. Jidáš se mračil a rozhodl se, že za třicet stříbrných Ježíše vyzradí vládcům té země. Těm, kterým se jeho vyprávění nelíbilo, to už jsem ti říkala včera.“
„Jo, asi jo.“
„Asi? Ty mě neposloucháš?“ zlobila se Zubomila.
„Ale jo. Jedním uchem tě poslouchám a druhým to zase pouštím ven. Nechci, aby toho v mojí hlavě zůstalo moc. Mohla by pak prasknout,“ chechtal se Bubík.
Zajíček je se zaujetím poslouchal a pak povídal: „Někdy se středě říkalo také černá středa. Ale ne kvůli tomu vašemu příběhu. Kvůli tomu, že se vymetaly saze z komína. Vítání jara má být hlavně veselé, plné naděje a malovaná vejce znamenají nový život. Malovala se už dávno, ještě před Ježíšem.“
„Protože se z nich líhnou kuřátka, tak znamenají život. A o to při vítání jara jde především,“ souhlasila Zubomila.
„Ano, červená vajíčka znamenala život a zlatá zase slunce,“ povídal zajíček.
„Proto bychom měli dát hodně zlatých a žlutých vajíček slepičce do kurníku, aby jí to tam hezky zářilo.“
Jakmile měli hotovo, sbalili barvy a uklidili po sobě. Kurník už vypadal velikonočně. Slepička zakdákala a snesla černé vajíčko.
„Zítra se sejdeme znovu. Chce to ještě přinést sem nějakou zeleň, ať je to tu víc jarní,“ zhodnotil jejich dílo Bubík.
„Já musím ještě někoho vystrašit,“ vzpomněla si Zubomila.
„Tak se podívej do zrcadla, třeba se lekneš,“ chechtal se Bubík a dal se na útěk, protože Zubomilu hodně nazlobil. Ta běžela za ním. Hrozila, že když ho chytí, udělá mu těmi barvičkami z obličeje kraslici.
Úkol: Namalujte si vyfouknuté vajíčko a pověste ho na mašličku na stromek, větvičku ve váze… dle vašich možností. Kočičím domácnostem doporučuji věšet na lustr nebo jiná místa u stropu.☺
Za odměnu si vybarvěte další vajíčko černě.
