Milé děti, víte, jaký je počet dní do konce školního roku? 221!
Bylo ráno, další školní den u rodiny zubatých strašidel. Bubík jako vždycky nechtěl vstávat. Zamáčknul nos budíku s klaunem, otočil se na druhý bok a usnul.
„Bubíku, vstávej! Vždyť se nestihneš ani nasnídat,“ budila ho maminka.
Bubík neochotně vstal, vyčistil si zuby a dokolébal se ke stolu.
Zubomila byla už po snídani, sbalila svačinu do tašky a oblékla si mikinu.
„Počkej na mě, ségra,“ volal Bubík s plnou pusou bafbovky, až mu drobky padaly od pusy.
„Ani nápad, ujede mi kvůli tobě bububus,“ odbyla ho Zubomila a šla na zastávku.
Bubík jen pokrčil rameny.
Dojedl svou bafbovku a začal hledat šaty. Jednu botu ale pořád nemohl najít.
„Mami, neviděla jsi moji botu?“ volal Bubík z předsíně.
„Bubíku! Ty jsi ještě tady?! Vždyť bububus je tu každou chvíli!“ polekala se maminka.
„To stihnu,“ povídal Bubík klidně a šťoural se pod skříní. Něco našel.
„K čertu,“ zaklel. „Spoďáry teď nepotřebuju, ty už mám. No, co s nimi… Zašťouchám je tam zpátky, třeba se budou hodit zítra.“
Ještě chvíli se Bubík plazil po předsíni, když konečně svou botu našel.
Jenže v tu chvíli volá maminka: „Bububus!“
Bubík rychle vyrazil ze dveří. Málem se přerazil o nezavázané tkaničky bot, jak se slepě hnal k zastávce. Tam už nastupoval poslední cestující do bububusu.
Bubík zkusil ještě přidat, ale taška mu sklouzla z ramene a upadla na zem.
Než ji sebral, autobus zavřel dveře. Bubík udělal ještě pár rychlých kroků, ale bububus se odlepil od chodníku a vyrazil ulicí pryč. Co teď? Přece si Bubík musí poradit!
Bubík kouká, jako když mu uletěly včely. Ale uletěl mu akorát bububus. Co teď? Tak rychle běhat neumí a pěšky přijde pozdě. Pan učitel Diblík nemá pozdní příchody rád. Vysolil by mu poznámku a ještě by musel psát domácí úkol navíc. To radši poprosí taťáka o odvoz.
„Taťáku, vstávej. Ujel mi bububus. Odvezeš mě, prosím, do školy?“
Taťák se převalil v posteli na druhý bok a málem by zase usnul, ale že Bubík prosí, ho úplně vzbudilo. To totiž Bubík moc často nedělal.
„No jó, tak teda jó,“ rozhodl se taťák a vyskočil z postele.
Konečně se bude zase moct projet ve svém autíčku. A tak během chvilky seděli Bubík a taťák v autě a jeli po silnici směrem do školy.
Díky taťákovi dorazil Bubík do školy včas. Sotva se posadil do lavice, zazvonilo. Crrrrrr! Ale pan učitel Diblík nikde. To je zvláštní, myslí si Bubík, pan Diblík byl dochvilný. Ale ať se koukal, jak se koukal, nikde ho neviděl.
„Kam se mohl pan Diblík ztratit?“ ptal se spolužáka Michala. Michal byl malý vodník a na hodiny s panem učitelem Diblíkem chodil proto, aby se naučil pomáhat lidem.
„To nevím. On je dost malej, možná někam zapadnul,“ navrhoval Michal a díval se pod lavici.
Pan učitel Diblík byl totiž diblík, malý skřítek, který vypadal jako čertík. Byl to dobrák od kosti a učil ve škole o pomáhání lidem. Většinou stál na stole ještě na stohu knih, aby na něj děti dobře viděly. Teď bylo ale jeho místo prázdné.
„Co když se mu něco stalo?“ napadlo Bubíka.
„Třeba že na něj šlápnul bernardýn?“
Bubík zavrtěl hlavou, ale nechtěl se hádat o tom, že bernardýny ve škole nemají.
„No, něco na ten způsob,“ souhlasil nakonec.
„Tak ho půjdeme hledat,“ rozhodl Michal a hned se celá třída strašidel domluvila, kam půjdou nejdřív.
„Do sklepa nejdu,“ vypískla malá víla Amálka. „Tam jsou pavučiny a pavouci, těch se bojím.“
„Já se tam podívám,“ navrhnul Bubík. Jemu pavučiny nevadily. Ani pavouci. Dokonce ani tma, která ve sklepě panovala. Ale tam Diblík nebyl.
„Nic,“ povídal Bubík, když se vrátil ze sklepa. „Kam teď?“
„Třeba se jenom zpozdil,“ napadlo Amálku. „Já než se v šatně učešu, abych byla krásná, tak mi to kolikrát trvá až do zvonění.“
„Tak jdeme do šatny,“ rozhodl Bubík.
V šatně bylo ticho. Bubík rozsvítil světla, aby lépe viděli. Ale Diblík nikde. Užuž se chtěli otočit na patě a jít hledat jinam, když tu Amálka zvedla ruku.
„Počkejte, buďte potichu. Slyšíte to?“
Všichni ztichli jako pěny a naslouchali tichu. Ztichlými šatnami se nesl zvuk, jako když někde popojíždí traktor. Chrrrrr, Chrrrrr, Chrrrrr!
„Někdo tu děsně chrápe, hnedle jako můj taťák,“ prohlásil Bubík a ukázal, odkud se ten zvuk line.
A tak děti došly do šatny, kde v největší botě spal pan učitel Diblík a hlasitě chrápal.
„Pane jo, asi byl hodně unavený, když usnul v takový ošoupaný botě,“ ohrnula nos Amálka.
„To je bota pana ředitele, vždyť víš, že je obr.“
Bubík zaťukal Diblíkovi na rameno. Ten otevřel oči a velmi se divil.
„To už je tolik hodin? Úplně jsem se tu zapomněl. Ty boty byly tak měkké a omamně voněly, že jsem v jedné z nich omylem usnul.“
„Tak hlavně že jsme vás našli dřív, než si vás pan ředitel obul,“ smál se Bubík.
„No, nebyl bych vhodná vložka do bot,“ pronesl Diblík a vyskočil na nohy. „Ale už dost legrace a alou do třídy.“
Pan učitel Diblík si vylezl na knihy.
„Milé děti, když jste si mě tak pěkně našly, odpustím vám dneska učení. Však už se blíží prázdniny. Víte, kolik zbývá dní do konce školního roku?
Už jenom ! Takže se už moc učit nebudeme, budeme si hlavně povídat o tom, co dělají o prázdninách lidé, a moc rád si poslechnu, kde budete strašit o prázdninách vy. Já budu prázdniny trávit na chalupě u moc hodné babičky. Budu jí tam pomáhat poklízet a hledat brýle. A musím odtamtud vyhnat jednoho darebného skřítka, který jí ty brýle neustále schovává. A na co se těšíte nejvíc vy?“
Je libo pohádka malinko jinak?
- Diblík stihne příjezd do školy, ale učitel nikde. Kde nakonec najdou učitele?
V jídelně,
v šatně nebo
jinak? - Diblíka nestihne včas školu, a jak dopadne písemka?
Bubík usne,
napíše špatně písemku nebo
jinak? - Náhodný děj
Moc děkujeme za krásnou pohádku a za nová slova bububus a bafbovka. 🙂
Hezká pohádka musím si procvičovat čtení jsem ve 3.A ale teď po prázdninách půjdu do 4.A
Moc hezká pohádka. Pěkně jsme se nasmáli. Děkujeme ☺️
Super pohadka
Pokracovani bude?
Bude prázdninová část. 🙂
Asi nejlepší pohádka, co jsem zde za několik let viděl. Díky moc.
Mě ti teda přišlo desny 🙈