Žofinka a její ples na louce

Žofinka byla roztomilá holčička, která bydlela v nedaleké vesnici. Vlásky měla světlé jako sluníčko a oči hnědé jako kaštánky. Nejraději nosila květované šaty. Milovala květiny všeho druhu. Taky proto chodila každý den moc ráda na louku. Pozorovala jejich krásné barvy, dívala se, jak se natáčí za sluníčkem a jak se pohupují ve větru. Lehala si do trávy, zavírala oči, a když se nadechovala, cítila, jak se kolem ní mísí všechny rozličné vůně dohromady. Jednou se ale na louce stalo něco zvláštního.

Bylo pozdě odpoledne, když Žofinka ještě ležela na louce v trávě. Už už se chystala, že půjde domů, když vtom zaslechla hudbu, jako by někdo vedle ní hrál na housličky. Tak krásnou melodii ještě nikdy Žofinka neslyšela! Zaposlouchala se a rozhlížela se všude kolem, kdo to hraje. Po chvíli uviděla v trávě několik cvrčků a berušek, jak v ručkách svírají své malé housle. Měli zavřené oči, usmívali se a houpali se u toho do rytmu. Žofinka jen nevěřícně koukala.

V tu chvíli k ní přiletěli motýlci. Poletovali jí kolem hlavy a šeptali jí do uší: „Nestůj a sedni si. A pomalu, ať je nevyplašíš. Teprve teď něco uvidíš. Koukej.“ I když Žofinka vůbec nechápala, co se to děje, motýlky poslechla. Sedla si potichu do trávy a čekala, co nastane. Květiny kolem ní se začaly kolébat podle melodie, kterou cvrčci a berušky hráli. Začaly se jedna po druhé otevírat a pak zase zavírat. Nakláněly se do všech stran. Všechny hezky postupně a do rytmu. Jejich barvy se třpytily. Jejich vůně jako by se vznášela nad nimi. Bylo to, jako by tančily. Zkrátka nádhera.

Žofinka nevěděla, kam se dřív podívat. V tu chvíli zase k ní přiletěli motýlci a povídali: „To je krása, že? Dneska je na louce květinový ples. Všechny květinky tančí a ukazují se. Cvrčci a berušky jsou jejich kapela. Hrají jim luční melodie. Nikdo neví o tom, že to tady probíhá. Tebe ale mají květinky rády, Žofinko. Vidí tě tady každý den. A taky ví, jak je máš ráda a že je netrháš ani nezašlapuješ. Proto se dneska rozhodly, že se ti ukážou a zatančí ti.“

Žofinka ještě chvíli pozorovala květinový ples. Hezky potichu a nehybně, aby květinkám neublížila a aby je nevylekala. Když vše skončilo a sluníčko už pomalu zacházelo za hory, zvedla se, zamávala a potichu zavolala: „Děkuji vám, mé milované květinky. Nikdy nezapomenu, co jste pro mě udělaly. Ještě nikdo pro mě nikdy takhle krásně netančil!“

Žofinka motýlkům slíbila, že o plese nikomu neřekne. Chtěli by ho pak vidět všichni a louku by pošlapali. To nechtěla dopustit. Dnes už je Žofinka velká. Je to slečna Žofie. Pořád ale chodí na louku. Pořád má ráda květiny a obdivuje jejich krásu. Květinky jí zase na oplátku jednou za čas zatančí na svém květinovém plese.