Zlomyslná výhybka

Byly jednou jedny koleje, po kterých jezdily vláčky. Uprostřed těch kolejí stála výhybka, která posílala vláčky buď do depa, nebo po kolejích dál, přes most a tunel až do města. Jenže stará výhybka zrezla a rozbila se, tak museli opraváři výhybku vyměnit za novou. Ta nová výhybka byla ale zlomyslná. Dělalo jí radost vláčkům jízdu po kolejích kazit.

Nejprve pod nimi jen vrzala. Když si vláčky na její vrzání zvykly, začala skřípat a cvakat. A pak vymyslela, že se bude sama přehazovat. Na tom by nebylo nic špatného, výhybky se přece přehazují podle toho, kam má vlak zrovna jet. Jenže to by nové výhybce nepřipadalo veselé.

Začalo to jednou ráno, když jel po kolejích dlouhý nákladní vlak. Hučel a kola mu duněla, vagóny za ním po kolejích drnčely. Hnal se s nákladem do města. Dojel k výhybce, ta před ním cvakla a nákladní vlak se přes ni přehnal po kolejích dál.

„Ale co to? Kam se to ženu?“ říká si ten nákladní vlak.

„Vždyť já jedu špatně! Tudy se do města nejede!“

Zlomyslná výhybka ho poslala do depa. Nákladní vlak tam vůbec nechtěl, přesto tam musel zastavit. Když už tam stál, řekl si, že si tam chvilku odpočine.

Mezitím se po kolejích řítil rychlovlak. Jel tak rychle, že si ani nevšiml, jak před ním výhybka zlomyslně cvaká. Jako by se už předem smála, co zase tomu vlaku provede.

Rychlovlak se přehnal přes výhybku. Najednou kouká, kouká, před ním se neobjevil most do města, kam vezl lidi, ale depo!

„Jémine! Kam mě to ta výhybka poslala?“ povídá rychlovlak. „Tam jsem nechtěl!“

Přesto musel zajet do depa a čekat na volnou kolej. Z depa se totiž právě vypravoval dlouhý nákladní vlak. Než se stihl vypravit, přihnala se do depa parní mašina. Nazlobeně supěla.

„Ale copak, copak?“ povídá nákladní vlak. „Také tě sem poslala ta zlobivá výhybka?“

Parní mašina odfoukla vzteky z komínku a povídá: „To je ale drzost! Já spěchala na oslavy do města. Čekají tam už na mě, přijedu pozdě, než vás dva vypraví z depa. Když už jsem ale tady, nechám si aspoň vyčistit dýmník.“

„Té výhybce by měl někdo domluvit,“ povídá rychlovlak.

„Však ona se jí ta zlomyslnost jednou vrátí,“ pravil moudře nákladní vlak.

„Už aby to bylo. Přece nemůžeme jezdit pořád jen do depa,“ odfoukla parní lokomotiva a odjela se vyčistit.

Neuběhlo moc času a v depu se objevil motorový vlak Brejlovec. Chudák byl celý špinavý a tak unavený, že se sotva držel na kolejích.

„Co se ti, pro pána, stalo?“ zděsil se rychlovlak.

Brejlovec zastavil v depu a unaveným ospalým hlasem začal vypravovat ostatním mašinkám, co prožil.

„Vracel jsem se z dlouhé cesty do depa, že si konečně odpočinu. Ale ta výhybka, ta potvora, mě místo do depa poslala přes most a tunel až do města. Když jsem tu dlouhou cestu ujel a těšil se na odpočinek, udělala to zas! To už jsem byl ale moc unavený, než bych jel přes město, objel jsem to přes pole, abych se té výhybce vyhnul a dojel jsem do depa z druhé strany.“

„Jako by to té výhybce už nestačilo. Co je moc, to je moc,“ povídal rychlovlak a díval se, jak Brejlovec usnul, ani se nestihl umýt.

Výhybce to opravdu pořád nestačilo a nechtěla přestat. Nebohé mašinky jezdily všude pozdě, protože je zlomyslně posílala zrovna tam, kam nechtěly.

Nákladní vlak měl ale pravdu. Její zlomyslnost se jí nakonec nevyplatila. Zase tamtudy jel Brejlovec z dlouhé cesty. Výhybka se těšila, jak ho prožene, a cvakala tam a sem, sem a tam, když tu najednou zacvakla a uf! Nemohla se přehodit zpátky. Zasekla se a nešlo se jí vůbec pohnout. To měla z toho, že chtěla vláčkům škodit.

Brejlovec projel do depa a spokojeně odpočíval. Rovnou poslal opraváře, aby tu výhybku zkontrolovali. Ti ji vyměnili za starou, už opravenou výhybku. Ta byla na vláčky hodná a posílala je tam, kam chtěly. A tu zlomyslnou výhybku dali opraváři na koleje, které vedly kolem dokola skládky odpadků. A protože vedly dokola, bylo jedno, kudy tam vláček s popelnicemi zajede.