Dávno pradávno, když lidé ještě žili skromně a sloužili králi, kterému byli nejen věrní, ale také mu pomáhali s úrodou, byl i jeden starý rybář. Ten kromě trhu dodával rybičky i králi na hrad a tím si přišel na další měděné mince. Jeho žena však byla nemocná.
Děti měli už velké a ty dávno žily i s jejich dětmi v nedaleké vesnici. Proto byli rybář se ženou na všechno sami. Rybářově nemocné ženě už docházely síly. Rybáře to hodně trápilo, a i když měl o pár mincí z prodeje ryb hradu navíc, na drahou medicínu to nestačilo. Proto se starý rybář snažil, jak jen uměl, aby chytil co nejvíce ryb, které pak může prodat a nakoupit nějaké bylinky a léky pro svou drahou.
Bylo časné ráno. Starý rybář se vydal opět na ryby. Už delší dobu se mu však nedařilo. Na trhu neměl co prodávat, a když už něco málo na udici chytil, nechal si nějakou rybku pro svou rodinu a zbytek zanesl rovnou do království. Potřeboval však peníze na medicínu.
Rybář seděl na převráceném kbelíku, na hlavě měl slaměný klobouk a hleděl do jezera nedaleko jeho vesnice.
„Co se děje, rybky? Nějak se vám zasenechce,“ řekl smutně rybář při pohledu do třpytivé vody. Tiše si pískal a doufal, že po dlouhé době čekání konečně něco chytí. Když vtom udice zabrala. Rybka se chytila na návnadu, konečně! Rybář zatáhl, ale nic se nedělo. Svraštil šedivé obočí. Co se to děje, že by chytil něco velkého? Postavil se, zapřel se a silně zatáhl. Ejhle, tolik síly ještě měl! Vtom ze šplouchající vody vytáhl rybku.
Nebyla to však ledajaká rybka, byla to zlatá rybka! O těch říkají dávné příběhy, že dokážou splnit naše tři nejtajnější přání. Rybář hleděl na rybku, která se smýkala na jeho udici. Ta se najednou přestala hýbat a promluvila. „Ty jsi jediný, který mě dokázal po tolika letech ulovit. Splním ti tři přání, ale potom mě musíš pustit. Musí to být však rozumná přání,“ řekla rybka, jejíž šupiny se odrážely jako zlaté dukáty na sluníčku. Rybář nevěřícně stáhl slaměný klobouk z šedivých vlasů a koktavým hlasem promluvil. „Ano, pustím tě,“ řekl nakonec. Rybka ho pak vyzvala, ať si něco přeje. Rybář se však rozhodl, že svá tři přání využije rozumně. Nechce je jen tak promrhat na nesmysly.
„Přeji si, aby se mi dařilo v lovu ryb po celý život,“ vyslovil rybář své první přání. Rybka přikývla: „Tak se i stane. Velmi rozumné přání.“
Rybář přemýšlel nad druhým přáním. Když bude mít rybky, bude i mincí a dukátů dost. Nepotřebuje přece tolik bohatství, z toho lidé šílí. Jeho žena je však nemocná. Možná si dovolí i drahou medicínu, jen jestli zabere, zamyslel se.
Nakonec odpověděl: „Přeji si, abychom já i moje rodina byli všichni zdraví a šťastní,“ vyslovil druhé přání. Rybka přikývla na souhlas.
Rybář se zamyslel. Splnil přání sobě, bude mít vždy spoustu rybek. Splnil přání i rodině, budou zdraví a šťastní. A jeho žena se možná konečně vyléčí. Přemýšlel, jak využije poslední přání. „Přeji si, aby naše celá královská vesnice a království bylo v blahobytu,“ řekl nakonec rozumně.
„Ať se to stane!“ mrkla na něj zlatá rybka, když ji rybář pouštěl do vody.
A všechno se to i stalo. Když se rybář vracel domů s plným kbelíkem ryb, nevěřil vlastním očím. Jeho žena si vesele prozpěvovala na dvoře, kde věšela šaty. Ani záda ji už nebolela, ani kašel ji nezmáhal! Zázrak, byla zdravá a nejen to. Království překypovalo blahobytem a jemu se skutečně dařilo.
A to jen proto, že se rybář rozhodl, že svá přání využije rozumně. Mohl si přát zlato, stříbro či moc, ale on se rozhodl rozumně. A právě díky jeho rozumným přáním se jeho rodina i celé království měly opravdu dobře. Nikomu však o svých přáních neřekl, ale byl vděčný, že právě on zlatou rybku potkal a mohl si splnit to, co bylo správné. O zlaté rybce pak vyprávěl i svým vnoučkům na dobrou noc a ti snili, že ji jednou uloví a splní jim tajné sny.
