Milé děti, určitě si vzpomínáte na zakletou princeznu Jasmínu, kterou kouzelná víla poslala na žádost jejích rodičů – králů – do opuštěné věže, kde se musela princezna sama o sebe postarat. Kouzelná víla chtěla, aby princezna ze sebe vyhnala všechnu pýchu a zlo.
Jasmína byla zvyklá žít v přepychu a bylo to pro ni velmi obtížné. Jednoho dne princezna natrefila na neznámého chlapce, který zraněný volal o pomoc a bušil na dveře její věže. Princezna váhala, ale rozhodla se mu pomoci. A právě dnes se dozvíme, jak příběh skončil a zda princezna skutečně pochopila pravé hodnoty života, které by ji z věže vysvobodily a zavedly zpět domů.
Jasmína přemýšlela, zda chlapce ve zbroji pustí dovnitř a pomůže mu, ale nakonec ho dovnitř pustila. „Já jsem Frederick, stačí mi jen trošku vody a obvaz a vydám se zpět,“ odvětil mladý muž a sedl si na křeslo v princeznině věži. Princezna podala chlapci vodu a rozhodla se, že mu ránu ošetří. Svázala si zlaté vlasy do uzlíku a ošetřovala chlapci ránu… Že by se něco změnilo?
Princezna však neřekla Frederickovi, proč je ve věži. „Tak a to by bylo! Jdu si dělat omeletu, dáš si?“ zeptala se ho princezna, i když věděla, že toho jídla nemá moc, ale rozhodla se s ním šlechetně podělit. Frederick jen mile přikývl. Byl hladový, byl to rytíř ze zámku, a jak utíkal před lidmi, co ho přepadli, řádně mu vyhládlo. Princezna se pustila do vaření, míchala vajíčka, zatímco jí chlapec pomáhal a krájel zeleninu, kterou našel v lese u věže. Přitom si vesele povídali. Princezna si krásně prozpěvovala a chlapec si zpíval s ní.
V Jasmínce se něco zlomilo. Už dávno se s nikým necítila tak dobře. Plavovlasá princezna a Frederick se pak navečeřeli a chlapec se vydal zpět do zámku.
„Pojď se mnou, nebuď tady sama, já ti pomůžu, tak jako ty mně. Jdeš?“ odvětil mladý muž a podíval se svýma bleděmodrýma očima na krásnou princeznu. Ta z jeho pohledu a otázky znervózněla. „Já-já nemůžu,“ zakoktala mladá princezna. Neřekla mu však proč. „Ale ne, můžeš! Pojď!“ řekl chlapec a táhl zdravou rukou princeznu ven z věže. Ta váhala, ale nakonec přikývla a jeho ruku přijala. Bála se však, že budou v lese bloudit a kouzlo kouzelné víly je zase zavede zpět do věže.
Princezna s Frederickem se bořili hustým lesem, když vtom narazili na pěšinku. „Tato cesta vede přímo do zámku, tam ti pomůžeme, pojď, rychle!“ zvolal Frederick a táhl princeznu na cestu. Ruka ho stále bolela, ale spěchal, chtěl být rychle v zámku, v bezpečí, protože slunce se už skrývalo za hory a měsíc pomalu vykukoval zpoza stromů. Princezna tuto cestu ještě neviděla. Že by se něco změnilo? Jak to, že není u své věže? Takové otázky si kladla princezna a rychle následovala mladého muže.
Když už jejich cestu osvětlovalo jen světlo hvězd a měsíce, zjevil se před nimi krásný velký zámek. Princezna ten zámek hned poznala. Byl to její domov. Slzy jí vyhrkly do oříškových očí a ona nevěřícně hleděla na bránu svého milovaného domova. Bylo to tak dávno, co ji viděla.
„To-to je můj domov,“ smutně odvětila. Frederick nejprve nechápal, ale pak si uvědomil, že ona je ta zakletá pyšná princezna. Frederick ji objal, utřel jí slzy a spolu se vydali dovnitř, kde na ně čekala malá kouzelná víla.
„Pýcha tvé srdce už nezalévá, jsi svobodná!“ zvolala maličká víla, mávla hůlkou a zmizela ve světle měsíce.
V zámku se konala velká hostina. Král a královna se radovali, že jejich dcera je zpět a že konečně našla ve svém srdci dobro. Není známo, jestli kouzelná víla poslala chlapce Fredericka k princezně úmyslně, nebo tam zabloudil sám, ale víme jedno – princezna chlapci nezištně pomohla a právě to ji zachránilo z kletby. Objevila pravé hodnoty života. Pomohla tomu, kdo to potřeboval, a uměla se rozdělit.
Do chlapce se postupně zamilovala a konala se velká svatba. Princezna měla srdce na správném místě a byla konečně po boku svých milovaných. Všechno se vždy nakonec v dobré obrátí… Bim, bam, bom, zazvonil zvonec a pohádky je konec.
