Malý skřítek jménem Tobi žil se svými rodiči v pohádkové zemi, kde si všechna stvoření byla rovna. Děti si spolu hezky hrály a dospělí spolu přátelsky vycházeli. Jenom Tobi ze všeho nejraději všem škodil. Největší radost mu dělalo, když mohl tu radost někomu jinému zkazit. Jeho maminka i tatínek z něj byli už zoufalí. Každý den ho prosili, ať už nikomu neškodí, jinak jej nikdo nebude mít rád.
„To je mi úplně jedno,“ říkával Tobi, „to je totiž nuda! Já se chci bavit!“
Jednou ho maminka vzala na hřiště mezi ostatní skřítky. Na pískovišti si zrovna hrál Míša se sestrou Zuzankou. Stavěli si hrad z písku, když v tom najednou přiběhl Tobi a se zákeřným hlasitým smíchem jim zboural jednu hradní věž.
„No to snad ne!“ křičel Míša. „Proč jsi to udělal? Víš, jak dlouho nám trvalo to postavit?!“ zlobil se.
„No ano! Proč jsi tak zlý?!“ divila se Zuzka a snažila se věž zachránit. „Zničil jsi to, podívej! Musíš nám postavit novou a stejně tak vysokou!“ poručila Tobimu.
„Přesně tak,“ souhlasil Míša, „a nikam tě nepustíme, dokud nám ji nepostavíš!“ řekl a společně se Zuzkou Tobiho obestoupili, aby se z toho nemohl vyvléct.
„Nechápu, proč se tak zlobíte, vždyť to byla jen legrace,“ řekl smutně Tobi a začal stavět.
Nebylo to vůbec lehké, trvalo mu opravdu dlouho, než se mu nakonec věž podařilo postavit.
„Hurá,“ radoval se, „mám to!“ křičel Tobi a měl upřímnou radost.
„A co kdybych teď šel a zboural ti to?“ ptal se Míša. „Jak by ses potom cítil?“
„Ne! To nedělej! Prosím, já jsem si s tím dal tolik práce!“ prosil Tobi.
„Aspoň vidíš, jaké to je,“ opáčila Zuzka, „a doufám, že už si příště takové ošklivé chování rozmyslíš!“
„Ano, choval jsem se špatně,“ uznal Tobi. „Už nebudu nikomu škodit, slibuju!“ přísahal.
Míša se Zuzankou mu odpustili a stali se jeho kamarády. Tobi se omluvil i mamince a od té doby už nikdy nikomu nic špatného neprovedl. Mít kamarády je totiž o mnohem větší zábava.
