Zajíčkovo štěstí v neštěstí

 O tom, že všichni si mají v neštěstí pomáhat

Sněhu napadlo, že Vítek se svým novým spolubydlícím jezevcem Šmejdou museli každý den poctivě odhrnovat sníh kolem jeskyňky a cestičku ke studánce, aby úplně nezapadli. Občas k nim zaletěla straka Milena, nebo datel Franta, když si letěli protáhnout křídla a podívat se, jestli Vítek se Šmejdou něco nepotřebují. Zajíčka Michala už dlouho neviděli, ten asi taky z pelíšku, v téhle sněhové nadílce, moc nevycházel.

Pohádka ke čtení - Zajíčkovo štěstí v neštěstí
Zajíčkovo štěstí v neštěstí

Vítek si přes den listoval ve starých časopisech, které našel v létě v lese u paseky.

A to byte nevěřili, on uměl i číst! Před pár roky mu totiž Sýkorovic Mařenka, ona tenkrát chodila do první třídy, donesla starý slabikář. A protože si moc ráda hrála na paní učitelku, nabídla Vítkovi, že si budou hrát na školu. Vítek byl zvědavý, a tak jej Mařenka začala učit číst i psát. A protože byli oba velice šikovní, za chvíli uměl Vítek číst i psát, no skoro jako Mařenka. A i jiné věci se od Mařenky dozvěděl, co oni se zase ve škole učili.

On jí zase na oplátku vykládal, jak žije a pracuje v lese, jak tam žijí zvířátka, a tak se potom doma paní Sýkorová, její maminka a hajný Sýkora, její tatínek, moc divili, co všechno Mařenka o lese a zvířátkách ví.

Když se jí ptali, kdo jí to všechno naučil, nechtěli věřit a kroutili hlavou, když jim to pověděla. Mysleli si „ta naše holka má asi velkou fantazii.“

Že by u nich v lese bydlel skřítek? To snad ne. Ale protože byli rozumní a viděli, že někdo to Mařenku naučit musel, vzpomněli si, že i oni kdysi, jako děti, měli kamarády skřítky, o kterých se jim, hlavně v noci, zdálo. No a od té doby Vítek, když někde našel nějaké časopisy, nejlépe s barevnými obrázky, honem si je schoval. Přes léto četl vždycky jenom když měl volno a to nebylo často, ale v zimě, jé to bylo bezva, to měl času spoustu, a tak vždycky udělal nutný úklid kolem jeskyňky, doma, pěkně zatopil a pak si vzal časopisy a četl a četl.

Jezevec Šmejda, jako každý jezevec v zimě, skoro pořád pospával. Jenom ráno se vždycky probudil, aby se trochu najedl, a tak ho Vítek, když bylo hodně sněhu, požádal, aby mu pomohl sníh u jeskyňky uklidit a pak ještě nanosili šišky na topení. No a pak Šmejda zase zalehl a bylo z jeho postýlky slyšet spokojené funění. To se mu to spalo.
Vítek v jeskyňce topil, ráno vždycky uvařil hrnec šípkového čaje pro oba, a tak jim zima, sice pomalu, ale v klidu a pohodě, ubíhala.

Ale že jí bylo dlouho, už si občas po ránu, když uklízeli sníh, vzpomněli, jak je hezky na jaře, když se les i paseka prozelená a když začínají kvést květinky na pasece a už se zase těšili, až jaro přijde. Jednoho dne, když zase po ránu uklízeli pěknou sněhovou nadílku, slyší najednou, jak se z křoví od cestičky k pasece ozývá nějaký šramot.

„I copak se to děje,“ povídá Vítek, „asi budeme mít návštěvu.“

„Kdopak se to vydal v tom sněhu k nám?“

Najednou, pomalu a unaveně, se vykulila, na odhrnutou cestičku od studánky, sněhová koule a z ní nahoru trčely dvě dlouhé uši a vpředu měla čumáček, kolem kterého se mrskaly sněhem namrzlé fousy.

„I propánajána,“ zhrozil se Vítek, „to je snad zajíček Michal?“ Honem pospíchal k té sněhové kouli a koštětem, co s ním uklízel sníh, začal zajíčkovi čistit kožíšek od sněhové skořápky.

„To jsem rád,“ už se trochu vzpamatovával zajíc, „že jsem u vás. Už jsem myslel, že vás v tom sněhu nenajdu.“ „Kdyby mi straka Milena nepomohla, určitě bych zabloudil.“

To už ve větvích, opatrně, aby z nich neshodila sníh, prolétla i Milena a pozdravila se s kamarády.

„I copak vás k nám v tuhle dobu přivádí,“ divili se Vítek i jezevec a nevěřícně kroutili hlavou.
„Vždyť to je o život, vydat se v takovém množství sněhu na cestu,“ povídá Vítek.

To už Vítek ze zajíčka očistil sníh a kouká, myslel si, že to na něm sníh taje, ale ony mu tečou z očí slzy jako hrachy.

„Já, já,“ nemohl ze sebe dostat zajíček kloudného slova, jak se rozplakal, „já už nemám pelíšek.“ „Nemám se kde schovat a nemám kde spát,“ úplně se rozbulil zajíc.

„Ale copak se stalo, neplač přeci a pověz nám co se přihodilo,“ utišoval ho Vítek.

„Dneska v noci, když jsem v klidu spal, mě najednou cosi udeřilo a pak se na mě cosi svalilo a úplně mi to rozbilo pelíšek, div, že jsem to přežil,“ povídá zajíc, který se už trochu uklidnil. „Tak jsem se pak vyškrábal ven a snažil jsem se ve tmě zjistit, co se děje.“ A ve té tmě už se také zvedal ten co mě málem rozmačkal. Byl to jelen Bořík z horní paseky, co k nám občas i v létě zajde. Moc se mi omlouval, že prý netušil, že tu mám pelíšek, a protože prý zabloudil a hledal cestu zpět, vzal to přes mou mez a v tom sněhu a tmě přehlédl, že šlápl rovnou do mého pelíšku.“

„No co se dá dělat,“ povídá Vítek, „to se někdy stane, že někomu ublížíme i když nechceme.“

„Já jsem jelenovi ráno, až už bylo světlo, pomohla najít cestu zpátky na horní paseku,“ chlubila se straka Milena, „slyšela jsem nějaký poprask u meze, a tak jsem byla zvědavá co se děje.“

„On mi slíbil, že mi pomůže postavit na jaře nový pelíšek, ale teď prý to nejde,“ doplnil straku zajíc.

Vítek si už zatím v hlavě srovnal myšlenky, jak zajíčkovi pomoct. „Michale, žádný strach, hlavně že se vám nikomu nic nestalo,“ uzavřel lamentování Vítek, „suché trávy pod sněhem tu moc u nás sice není, ale jsou tu poblíž lískové keře s dobrou kůrou, my máme také ve spižírně nějaké jídlo, které ty jíš, a tak se nastěhuješ do jara k nám a pak se uvidí.“

„To je jasný,“ souhlasil s jeho rozhodnutím jezevec Šmejda, „přeci bychom tě nenechali zmrznout.“

To se pane zajíčkovi ulevilo, byl hrozně rád, že je na kamarády spolehnutí a že ho nezklamali. Tak ještě pěkně poděkoval strace Mileně, že mu je pomohla v té zimní slotě najít, všichni se s ní rozloučili a straka, spokojená a šťastná, že i ona je kamarádům platná, odletěla do svého hnízda na staré jedli. Vítek s jezevcem pomohli ještě zajíčkovi očistit kožíšek, aby mu na něm v jeskyňce sníh neroztál a neměl jej promočený a pak šli všichni dovnitř.

„Tak to tu musíme trochu přestěhovat,“ rozhodl Vítek,“ abychom se sem vešli.“

Odkulili kamínek v rohu pokoje, kde seděli všichni na vánoce na stranu, aby tam pro zajíčka bylo více místa.
Pak Vítek vytáhl ze své postýlky trochu chvojí, z jezevcovy postýlky také trochu a nanosili je do prázdného koutu a pěkně nastali. Nakonec ze svých postýlek odebrali také trochu mechu, narovnali jej na chvojí a zajíček měl postýlku, že se až štěstím zase rozplakal.

„Kamarádi, to vám nikdy nezapomenu,“ slzel zajíček.

„I nechej toho a nebul už zase,“ řekli mu Vítek i Šmejda, „vždyť o nic nejde.“

Ale u srdíčka je těšilo, že mohli zajíčkovi pomoct, a bylo jim zase pěkně. A tak potom celý den společně seděli u kamen a povídali si, co se kde u koho, od Vánoc, dělo a večer šli všichni tři spokojeně spát.

A dobře se jim spalo. Vítek se Šmejdou měli teď sice trošku tvrdší postýlky, ale o to lépe se jim spalo, že je hřálo vědomí a krásný pocit, že mohli něco udělat pro někoho, kdo potřeboval jejich pomoc, a k tomu ještě pro kamaráda.

A Michalovi proto, že už neměl strach a necítil se sám a že má kamarády, kteří mu pomohou a na které se může spolehnout.

4.8/5 - (35 votes)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..