Na dvoře před panelákem si hrály děti. Vůdcem skupiny byl Petr, který navrhl, aby děti postavily sněhuláky. Spoustu sněhuláků. Alespoň deset. Celé město se na ně bude chodit dívat. Děti souhlasily, a jelikož bylo hodně sněhu, pustily se do stavění.
Kutálely koule celé hodiny. Potom se rozběhly domů a nosily knoflíky, mrkve, košťata a staré hrnce. Někteří sněhuláci měli i šály, jiní byli ověšeni světýlky. A nebylo jich deset, ale dokonce dvanáct. Děti se večer spokojeně dívaly na své dílo, rodiče vykukovali zpoza oken, kolemjdoucí chodci se u nich zastavovali. Děti byly spokojené a unavené z celého dne odešly domů.
Každou chvíli však z okna vykukovaly malé hlavičky, aby kontrolovaly, zda tam sněhuláci ještě jsou. Byli tam týden, dva. Děti se z nich radovaly a celé město se na ně chodilo dívat. Jednoho večera však Petr vykoukl z okna. Chtěl se ještě před spaním rozloučit se svými sněhovými kamarády. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že sněhuláci tam nejsou. Ve světle lamp viděl jen popadané a rozmačkané koule válející se po zemi. Petr tak vykřikl, že k němu přiběhla do pokoje máma, táta, babička i obě sestry. Pak mu samozřejmě vyhubovali, že pro takovou hloupost tak křičí. To však nebyla žádná hloupost! To byl trestný čin!
Petr se chtěl rozběhnout ven, ale rodiče ho zastavili. „Co si myslíš, mladý pane? Do postele! Venku je už tma a ty musíš spát. Zítra si ten trestný čin můžeš vyřešit za světla,“ uzemnila ho máma. „Po snídani!“ doplnila ji babička. Petr se rozzlobený svalil do postele, přesto napsal alespoň svým kamarádům, ať se podívají z okna. Děti byly rozzlobené a nemohly se dočkat rána. Ráno se hned po snídani rozběhly ven a zjistily, že od zbouraných sněhuláků vedou stopy pneumatik.
Zrak jim padl na zaparkovaný autobus. Zločin byl vyřešen! Chudák šofér zůstal v šoku, když viděl, jak se k němu hrne zástup rozzlobených dětí. Slíbil jim, že po službě přijde a pomůže jim opravit zničené sněhuláky. A opravdu i přišel!
