Záchrana Lesníka

Divocí psi byla zvířata, která žila daleko od lidí. Bydleli v lesích, kde měli svá doupata. Žili ve smečkách. To znamená, že jich bylo vždycky více, taková větší psí rodina. Nikdy si lidí nevšímali. Nechodili k nim do města. Až do jednoho osudného dne, kdy se vše změnilo.

Ve městě žil chlapec, kterému každý říkal Lesník. To proto, že každý den moc rád chodil do lesa. Pozoroval zvířata, sbíral lesní plody a učil se poznávat rostliny, které tam byly. Jeho rodiče byli rádi, že měl tak rád les, a tak mu dovolili se po něm toulat. Lesník to měl v lese moc rád. Kdyby mohl, rovnou by tam i bydlel.

Jednou odpoledne, když se vydal do lesa, se ale něco stalo. Procházel se po své oblíbené mýtině, když tu se rychle zatáhlo. Ve vteřině se přihnaly tak černé mraky, že z toho byl sám úplně překvapený. Nestačil se nikde schovat, v mžiku na něj spadlo prvních pár kapek. Z ničeho nic se začaly na obloze objevovat blesky a všude kolem hřmělo. Než se Lesník vzpamatoval, začala obrovská bouřka. Lesník začal utíkat směrem domů. Kapky deště ho smáčely až na kůži. Vítr mu foukal přímo do obličeje. Cestu mu ztěžovalo všechno dohromady, pro samou průtrž nebylo vidět ani na krok.

Běžel a běžel, když najednou mu na blátě uklouzla noha. Spadnul tak rychle, že se nestihl ničeho chytit. Ve chvíli, kdy padal, uhodil se hlavou o kámen. Teď Lesník ležel v blátě na zemi v lese. Pořád na něj pršelo. Začala mu být zima, motala se mu hlava a k tomu noha ho bolela tak, že nemohl vstát. Nevěděl, co má dělat.

Najednou ucítil studený čumák. Něco ho očichávalo. Přes déšť a bolest hlavy pořádně neviděl, kdo to je. Pak jen ucítil, jak ho to zvíře chytlo za bundu a jemně ho táhlo do jeskyně. Do úkrytu před deštěm. Když Lesník zjistil, že už na něj neprší, od vyčerpání usnul.

Jakmile se probral, bouřka byla pryč. Ani zima mu nebyla tak velká. Rozhlížel se kolem sebe a pochopil – na něm a kolem něj leželi divocí psi. Zahřívali ho svými těly a dávali na něj pozor. Lesník nikdy dřív takovou smečku neviděl. Věděl, že někde divocí psi v lese žijí, ale nikdy je nikdo nezahlédl.

„Děkuji! Zachránili jste mě,“ řekl a vřele je pohladil. Pak ten největší z nich vstal a podepřel Lesníka. Lehce pod ním podlezl tak, že se chlapec jen trošku dotýkal země. Pomalu s ním šel směrem do města. Ostatní ze smečky je následovali.

Mezitím rodiče Lesníka hledali a dělali si o něj velké starosti. Když už byli nejzoufalejší, uviděli, jak se z lesa blíží smečka psů a na hřbetě ten největší z nich nese jejich syna. Rodiče se ke psům rozběhli. Lesníka vzali do náruče a se slzami v očích ho objímali. Psi tam stáli a čekali, co se stane. V tu chvíli se Lesník na ně otočil a zavolal: „Nebojte se! Pojďte ke mě!“ Když se k němu smečka přiblížila, pokračoval: „Moc vám děkuji. Bez vás bych to nezvládl. Jak se uzdravím, budu za vámi chodit. Budu vám nosit ty nejlepší dobroty pro psy a vy můžete kdykoliv přijít do města. Nikdo vám tady neublíží. To vám slibuji.“ Pohladil každého psa a oni mu zas na oplátku olízli obličej.

Hned jak se Lesník uzdravil, své slovo dodržel. Chodil za svými zachránci a nosil jim samé dobroty. Psi ho přijali do své smečky a každý den svého lidského přítele vyhlíželi na kraji lesa.