Byl jednou jeden rybníček a v něm žily žáby. Žily si tu poklidným životem, nic jim nechybělo, jen přes léto jim tu bývalo na sluníčku hodně horko. Přes léto se skrývaly ve stínu a v bahně, rybníček jim nikdy úplně nevyschl. Jednou v létě bylo hodně horko, ale i přesto jim zbyla z rybníčku kaluž, kam se mohly ukrýt před slunečními paprsky. A když pak přišla letní bouřka s deštěm, rybníček se jim znovu doplnil.
Jednou se ale žabím světem roznesla novina.
„Tetka, kvá, kvá, kvá, už jste to slyšela?“ kvákala jedna žába na druhou. „Slunce si prý hledá nevěstu!“
„No to je strašné, kvá, kvá, kvá. Víte, co se stane, když ji najde?“
„Kvá, kvá, kvá, budeme mít slunce dvě! A to bude náš konec!“
„Rybníček nám vyschne!“
Jejich pokřikování slyšel i velký bůh Jupiter. Nasedl do svého nebeského kočáru a dojel s ním až nad rybníček.
„Co je to tady za křik?“ ptal se Jupiter.
„Slunce si hledá nevěstu! Dvě slunce by nás spálila úplně, bohatě nám stačí jedno,“ stěžovaly si žáby.
„Vy hloupé žáby, copak nevíte, že slunce už svého kamaráda dávno má?“
Polekané žáby se podívaly na oblohu, ale druhé slunce nikde neviděly.
„Kde? Kde?“ ptaly se poplašeně.
„Zkuste se dívat v noci a uvidíte,“ doporučil jim Jupiter a ještě dodal: „A ať už je tady ticho. Pro samé kvákání neslyším ptáky zpívat.“
V noci vyšel na nebe měsíc. Žáby valily oči, div jim nevypadly z důlků. Tohle přece není druhé slunce, a přece to svítí. Je to kulaté, ale nehřeje to. Tak jestli tohle je kamarád jejich slunce, tak pak mají štěstí. Kdyby si slunce vybralo někoho stejně horkého, asi by tady žít nemohly. Žáby spustily oslavnou žabí píseň. Kvákaly hlasitě, ale moc pěkně, že to slyšel i Jupiter. Jejich zpěv se mu líbil, znělo to jako ukolébavka, a tak si načechral mrak pod hlavou a spokojeně usnul.
