Zabržděný vagón

Existuje město, v němž jezdí obrovské množství vlaků. Tak obrovské, že se koleje nacházejí po celém městě. Vlaky tam jezdí křížem krážem. Přes hory a kopce, přes údolí a kolem luk. Rozváží náklady, převáží lidi a řídí celou městskou dopravu. Každý vlak přesně ví, kam má jet a v kolik hodin. Nikdy se žádný nezpozdí. Vždycky tomu ale tak nebylo.

Byla doba, kdy nejdelší vlak s největším počtem vagónů nejezdil podle jízdního řádu. Celé město ho potřebovalo. Jeho náklad byl důležitý. Rozvážel zásoby jídla do všech koutů města. Jenže úderem jara stál místo na trati v depu a nevyjížděl. Ostatní vlaky se o něj bály. Chtěly zjistit, co se děje. Třeba by mu mohly nějak pomoci, proto se jednou večer dvě starší mašinky domluvily a jely za nejdelším vlakem do depa. Dlouho jezdily mašinky po městě, měly hodně let i trpělivosti, byly totiž moudré, než tomu přišly na kloub. Všechny ostatní vlaky doufaly, že zjistí, proč nechce nejdelší vláček jezdit, a pomůžou mu. Věřily, že bude ve městě zase vše tak, jak má být.

Když toho večera přijely mašinky za vláčkem do depa, překvapilo je, co uviděly. Všude byla tma a obrovské ticho. Všechna světla zhasnutá a nejdelší vláček v té tmě jen smutně stál. Mašinky přijely opatrně až k němu a ztlumily světla, aby se vláček nepolekal.

„Ahoj vláčku, už jsme tě dlouho neviděly. Chybíš nám. A nejen nám, ale i všem ve městě. Copak se stalo, že už nejezdíš?“ zeptaly se mašinky. Nejdelší vláček pomalu rozsvítil světla, aby se podíval, kdo to za ním přijel. Smutně si povzdechl a pak vše začal vysvětlovat: „Já bych rád jezdil, vím, že můj náklad je důležitý, ale nemůžu. Jsem zabrzděný. Mám mnoho vagónů, proto jsem nejdelším vlakem ve městě. Jenže teď se prostřední vagón zabrzdil a nechce se hnout. Já se tím pádem taky nerozjedu.“ „Aha,“ zamyslely se mašinky. „Tak my si s ním zkusíme promluvit. Třeba na něco přijdeme, aby se odbrzdil a zprovoznil tak i tebe.“

Mašinky se tedy rozjely podél vlaku až k prostřednímu vagónu. Pozdravily ho a zeptaly se: „Ahoj vagónku, jak se máš? Chtěly jsme se tě na něco zeptat.“ „Na co?“ odpověděl prostřední zabrzděný vagón. „Víš o tom, že celý tenhle vlak a všechny vagóny jsou pro město moc důležité? Rozváží důležitý náklad,“ pokračovaly mašinky. „Vím,“ stroze odvětil vagón. „Tak proč nechceš dovolit vlaku, aby jel? Aby zase mohl rozvážet? Něco tě bolí? Nebo jsi porouchaný?“ ptaly se dál mašinky.

Vagón nejdříve mlčel. Nechtěl říct pravdu. Ale mašinky byly trpělivé a čekaly na odpověď. Přece to tak nenechají. A tak se vagón nadechl, posbíral odvahu a řekl: „Když já si myslím, že jsem tady navíc. Úplně k ničemu. Nejsem ani začátek vlaku, ani konec. Prostě jen do počtu. Nemusím tady ani být. A nechci lidem ukazovat, jak zbytečný jsem, proto nechci jezdit.“

Mašinky hned věděly, že to, co vagón říká, je hloupost a není to pravda. Nemohly se ale na něj hned rozzlobit. Vagón byl smutný. Musely na něj jinak. Hezky. „Náš milý vagóne. Chápeme, proč se tak cítíš. Na každého někdy přijde takový smutek, že je navíc a k ničemu. Ve skutečnosti to tak ale není. Nám můžeš věřit. Jsi stejně důležitý jako každý jiný vagón na začátku i na konci vlaku. Navíc ty jsi prostředek. Vždyť ty celý vlak spojuješ. Jsi to nejdůležitější pojítko mezi začátkem a koncem. Jsi jako marmeláda mezi chleby. I ona spojuje oba krajíce. Bez ní by u sebe nedržely. Jsi sladké spojení uprostřed vlaku.“

Vagón se tomu musel pousmát. Ale to vysvětlení se mu líbilo. Sladké spojení. Vagón nakonec povolil brzdy. A tak se celý vlak mohl rozjet a spokojeně rozvážet jídlo po celém městě. Od té doby zase městem jezdí všechny vlaky bez zpoždění. A když na někoho zase přijde smutek či splín, mašinky mu ukážou důvody, proč jezdit dál a nevzdávat se.