Byl jednou jeden král a ten měl tři dcery. První dvě už se dávno provdaly, ta třetí, nejmladší, byla stále doma na zámku. Chodila si hrát do královské zahrady se skleněnou koulí. Byla to její nejoblíbenější hračka. Vždy ji vyhodila do vzduchu a chytila do rukou. K tomu si prozpěvovala a tancovala. Jednou se jí ale koule po vyhození zpět do rukou nevrátila. Místo toho spadla rovnou do studny.
Princezna se dívá, ale studna je hluboká a na dno není vidět. I dala se princezna do pláče.
„Proč pláčeš, princezno?“
Princezna se rozhlédla, ale nikoho neviděla. Jenom jednoho tlustého žabáka v trávě.
„To jsi říkal ty, kvákale?“
„Ano. Já. Tak krásná dívka by se měla usmívat, a ne tady ronit slzy.“
„Když já jsem ztratila kouli. Spadla mi do studny a už ji odtamtud nikdo nedostane,“ rozplakala se princezna znovu.
„Já ti ji přinesu. Ale musíš mi slíbit, že mě necháš jíst s tebou u stolu, jíst ze svého talířku a necháš mě spát u sebe v posteli.“
„Ano, slibuji. Jen mi už tu kouli dones.“
Žabák skočil do studny a během chvilky podal princezně její kouli. Princezna ji popadla a utíkala zpátky domů, ani se neohlédla.
„Počkej,“ volal za ní žabák. „Něco jsi mi slíbila!“
Ale princezna už ho neslyšela.
U večeře se ozvalo bušení na dveře.
„Kdo to je?“ ptal se tatínek král.
Princezna se šla podívat. Za dveřmi seděl žabák. Princezna rychle zabouchla a celá ustaraná se usadila zpět ke stolu.
„Copak ti je, princezničko moje? Snad za těmi dveřmi nestojí bubák?“
„I ne, tatíčku králi,“ povídala princezna a už jí bylo jasné, že musí jít s pravdou ven. „Dnes jsem si hrála v zahradě a spadla mi koule do studny. Slíbila jsem žabákovi, že ho vezmu ke stolu, nechám ho jíst ze svého talířku a spát ve své posteli, jen když mi tu kouli přinese.“
„Jsi princezna, co jsi slíbila, to musíš splnit,“ řekl moudře král a přikázal princezně, aby žabákovi otevřela.
Žabák doskákal k židli.
„Vyndej mě na židli, prosím.“
Princezna nakrčila nos. Dotýkat se škaredné, studené žáby? No fuj. Opatrně vzala žabáka, zavřela oči a posadila ho na židli. Sotva seděl na židli, hned se dožadoval na stůl.
„Přistrč mi svůj talíř,“ požádal žabák. Princezna ho poslechla. Žabákovi tuze chutnalo, zato princezna s nakrčeným nosíkem jen přihlížela. Na jídlo neměla ani pomyšlení.
„Chce se mi spát. Vezmi mě do postýlky,“ povídá žabák po chvíli.
A tak princezna, ač nerada, donesla žabáka do své postýlky.
„Ještě pusinku na dobrou noc,“ zakvákal žabák.
„Cože?“ polekala se princezna. To snad nemyslel vážně? Ale žabák na ni poulil smutné oči, že se děvče překonalo. Našpulilo rty, zavřelo oči a dalo žábě pusu.
Když princezna oči otevřela, seděl před ní na posteli krásný mladík.
„Děkuji ti za vysvobození,“ povídal ten krasavec. „Čekám na svou vyvolenou už mnoho let. Kdysi mě zaklela zlá čarodějnice. Teď jsem konečně našel tu, která je mi souzena. Jestli mě chceš, vezmu si tě za ženu a odvezu si tě do svého království. Jsem totiž princ Jindřich.“
Princezna se do Jindřicha na první pohled zamilovala, a tak se brzy konala velká svatba. Princ si odvezl princeznu s sebou do svého království, kde žili šťastně až do smrti.
