V jednom jezírku žila žába. Byla skutečně velká, větší než všechny žáby v okolí. Proto si myslela, že je největší na světě. Také se často vychvalovala a vytahovala, že nikdo není větší než ona.
Jednoho dne se přišel do jezírka napít býk. Žábu úplně učaroval. Takže přece jen je někdo větší než ona?
„Co ty jsi zač, ty velké monstrum?“ zakvákala na býka z rákosí, až se býk málem zakuckal leknutím.
„Já jsem býk, ty malá žábo.“
„Malá?! Malá?! Já jsem největší ze všech žab. A když budu chtít, budu větší než ty,“ povídá žába namyšleně.
„Ale jdi, žábo. Každý máme svůj úděl. Zůstaň žábou, nechtěj být ničím jiným.“
„Já žábou ráda zůstanu. Ale budu větší než ty, býku,“ povídá odhodlaně.
„Nepokoušej se o nemožné,“ povídá býk, ale to už se žába začala nafukovat.
„Budu větší než tenhle kámen,“ řekla žába a znovu se nafoukla.
„Budu větší než ty, býku.“
A zase se nafoukla. A znovu. A ještě jednou.
„A budu vyšší než tyhle stromy!“
A fů a fů a fů, nafukovala se žába dál a dál, až se najednou ozvalo hlasité PRÁSK! Žába se tak přefoukla, až praskla.
Býk jen zavrtěl hlavou.
„Hloupá žába. Kdyby se nepokoušela o nemožné a nesnažila se všechny převyšovat, nemusela prasknout.“
A tak se býk napil a odešel. A i když si někdy připadal velký, třeba když se nemohl vejít mezi dva stromy rostoucí blízko u sebe, vzpomněl si na tuto žábu. Ani by ho nenapadlo pokoušet se zmenšovat. To je přece nemožné. Lepší je stromy obejít. To přece jde docela dobře.
