Vyprávění pohádky

Pavlínka a Kubík jsou dvojčata. Narodili se ve stejný den a ve stejnou hodinu. Měli se moc rádi a vždycky všechno dělali společně. I večer chodili spát ve stejnou dobu. Pokaždé, když se setmělo a Pavlínka s Kubíkem vklouzli do postele, maminka přišla do jejich pokojíčku, sedla si k nim a vyprávěla pohádku.

Ale jakou! Takovou uměla jen jejich maminka. Děti se u ní sem tam smáli a jindy poslouchali s napětím. Maminka pohádky nečetla. Vyprávěla je tak, jak si je vymyslela. Dvojčátka bez maminčiny pohádky nemohla usnout. Jednou se ale stalo něco hrozného.

Maminka musela večer ještě dodělat nějaké papíry do práce a nemohla dětem vyprávět pohádku. Bylo jí to moc líto, ale práci musela dodělat. „Maminko, ale co budeme dělat? Vždyť my neusneme bez tvé pohádky,“ bezradně přemýšlely děti nahlas. „Nebojte děti, pohádka bude. Jen vám ji bude vyprávět tatínek,“ vysvětlila maminka.

Děti byly spokojené s tím, jak to maminka vymyslela, a utíkaly do postele. V pokojíčku už byla tma, svítila jen malinká lampička a děti napjatě čekaly, až přijde tatínek se svou pohádkou. Otevřely se dveře, tatínek vešel, uvelebil se na židli a vzal si knížku. „Tatínku, co to děláš? Proč bereš knížku?“ ptala se Pavlínka. „No, dneska vám říkám já pohádku na dobrou noc, a tak si beru knížku, abych nějakou vybral,“ nechápavě odpovídal tatínek. „Ale tati, pohádky na dobrou noc maminka nečte, aby už nerozsvěcovala světlo. Maminka je vypráví,“ vysvětlil Kubík.

„Aha, tak to je jiná. Dobře, budu taky vyprávět. Tak tedy o perníkové chaloupce,“ začal tatínek svůj příběh. „Tati, tati, tu známe! Tu ne, prosíme. Jinou!“ vykřikly děti. Tatínek se zamyslel. Došlo mu, že jeho chytré děti všechny známé pohádky už znají. Nechtěl je ale zklamat, a tak usilovně přemýšlel. Nu a něco ho napadlo.

„Dobře, děti, tak tedy o čokoládové chaloupce,“ začal vyprávět. Tatínkova pohádka nebyla o perníkové, ale o čokoládové chaloupce, neztratily se v ní děti, ale ztratila se v ní ježibaba. Nechtěla děti sníst, ale chtěla, ať jí pomůžou najít cestu domů. Když tatínek vyprávěl, jak se ježibaba vydala do lesa a u toho zakopla o klacek a spadla na zadek, jak sjela po bahně až k čokoládové chaloupce a narazila do ní, jak nevěděla, jestli má na sobě bahno, nebo čokoládu, a jak to zkoušela prstem, Pavlínka s Kubíkem se za břicha popadali.

Pořád jen skákali tatínkovi do řeči a ptali se: „Tatínku, a jak dlouho po tom zadku jela, tatínku, a jak velký byl čokoládový domek?“ Po chvíli tatínek končil svůj příběh: „Když děti zavedly ježibabu do své chatrče domů, ježibaba jim poděkovala a řekla si, že ta čokoládová chaloupka není vůbec dobrý nápad a že si z té své udělá raději perníkovou.“

Když se děti dosmály a zachumlaly se do svých peřinek, tatínek jim dal pusu na čelo na dobrou noc. Pomalu odcházel, když v tu chvíli ještě zaslechl slabý hlásek Kubíka: „Ten tatínek je ale super, že? Maminka taky dobře vypráví, ale ani jsem nevěděl, že to tak táta umí. Odteď se musí střídat ve vyprávění.“ „Jo jo, táta je frajer,“ souhlasila Pavlínka. „Ten největší,“ odpověděl Kubík a oba zavřeli oči.

„Tak já jsem frajer,“ zašeptal pro sebe tatínek a se spokojeným úsměvem hrdě zavíral dveře. Od té doby už pohádky vypráví večer Kubíkovi a Pavlínce jednou maminka a jednou tatínek. Střídají se. A někdy vypráví dokonce spolu najednou. A to děti teprve koukají, co jejich rodiče dokážou vymyslet.