Byl víkend a sourozenci Adélka a Kuba trávili své volné dny u prarodičů na vesnici. Byla slunečná sobota a dnes je dědeček Pepa bere k jezeru, kde jim ukáže, jak chytá ryby. Dědeček byl totiž vášnivý rybář. Dědeček přichystal dětičkám chlebíček a ovoce na cestu, pak odnesl udice, velký kbelík a všelijaké návnady pro rybičky do auta.
„A jde se!“ zvolal, když už všichni seděli v autě. Cesta netrvala dlouho a za chvilku se před nimi objevilo krásné velké jezero. „Třpytí se jako nebe!“ zvolala Adélka a vyskočila z auta. Barevní motýli poletovali nad jezerem a vytvářeli krásné přírodní divadlo. Dědeček ukázal Adélce a Kubovi, jak na háčky natočit červy, aby se rybičky chytily.
„Fuj!“ řekla Adélka, zakryla si své modré oči a udělala směšnou grimasu. Kubovi to však problém nedělalo a dědečkovi pomohl dát červíka na udici. Adélka je opodál sledovala, ale přikrývala si každou chvilku oči. Dědeček Pepa s velkým šplouchnutím hodil udici do vody a pak všichni spolu čekali. „Jak dlouho budeme čekat?“ zeptala se vnučka zvědavě. „No dokud se rybička nechytí na návnadu,“ řekl s úsměvem dědeček a poopravil si svůj klobouk, aby mu slunce nesvítilo do očí. „Dědo, jak ta ryba ví, že má přijít k háčku?“ zeptal se Kuba zvědavě a zakousl se do chutného chleba namazaného džemem.
Děda se úsměvem poškrábal po šedivé bradě. „Ryby jsou také zvědavé, vidí červa a myslí si, že je to jejich oběd. I ty jsi přece zvědavý na hračky v hračkářství, no ne?“ zasmál se dědeček. Děti jen vesele přikývly sledujíce klidnou vodu v jezeře. A vtom se dědečkova a Kubova udice pohnula. „Dědečku, podívej! Myslím, že jednu máme!“ vykřikl Kuba radostí. Adélka přiběhla, nevěřila, že skutečně něco tak rychle ulovili. A tak všichni tři společně zatáhli za udici. Z vody najednou vyskočila malá rybka se zelenkavými šupinami, která se vznášela ve vzduchu a třepetala tak, že je všechny ošplouchala. Opatrně rybku vložili do kbelíku s trochou vody. „Podívej se, Kubíku, tohle je tvoje první ulovená ryba,“ řekl pyšně dědeček a pochválil vnuka.
A tak pokračoval den dál. Sluníčko vesele svítilo a voda se třpytila. Ale zatím měli v kbelíku jen jednu rybku a dalším rybkám se už nějak nechtělo. „Hele, už se udice konečně hýbe!“ zvolala Adélka, když si všimla, že ryby konečně zabraly. Zatáhli opět za udici a ulovili další malou rybku. Hodili ji do kbelíku s vodou a čekali, než se chytí další. Den se blížil pomalu ke konci a hřejivé sluníčko začalo zapadat.
„Tak a teď je pustíme zpět,“ řekl dědeček. „A proč?“ zeptaly se zvědavě dětičky. „Tyhle rybičky jsou malé a nemusíme je trápit, lépe jim bude v jezírku spolu, uděláme dobrý skutek a necháme je plavat,“ odvětil moudře dědeček. A tak to i udělali. Kuba a Adélka vypustili rybičky opět do vody. Ale nebyli z toho smutní. Výlet k jezeru byl opravdu úžasný. Dědeček jim vyprávěl příběhy o velkých rybách, viděli rybky, které ulovili, a dokonce viděli i stěhovavé ptáky, kteří se vraceli do teplých zemí. Vskutku byl tento den lepší než den před televizí a děti si s sebou odnášely spoustu zážitků.
