Byl horký letní den. Vrána létala po kraji, vracela se zrovna domů, a bylo jí velké vedro. Do jejího černého peří se opíralo polední slunce a vrána brzy dostala žízeň. Hledala vodu, ale nikde nic nezahlédla. Během dlouhého úmorného léta bylo všude vody málo. Až tu náhle se něco zablýskalo. Že by voda?
Vrána slétla níž a uviděla džbán. Na jeho dně ještě zbývalo dost vody, aby uhasila žízeň. Sedla si k němu na zem a strčila zobák dovnitř. Na dno ale nedosáhla.
„Co teď?“ zakrákala pro sebe. „Vodu sice mám, ale džbán je hluboký a já na ni nedosáhnu.“
Vrána přemýšlela, co teď. Hledat dál vodu někde jinde? Na to už byla moc unavená a žíznivá. Převrhnout džbán? To by se voda vylila a vsákla do země. Přece se nenechá jen tak odradit. Jistě to nějak musí jít vymyslet, aby na tu vodu dosáhla.
Tu dostala vrána nápad. Kolem se povalovaly malé oblé kamínky – oblázky. Vrána vzala jeden do zobáku a hodila ho do džbánu. Žbluňklo to a hladina vody se o maličko zvedla. V tu chvíli vrána věděla, že je na dobré cestě. Vhazovala do džbánu kamínek po kamínku, dokud se voda nevytlačila až k hrdlu džbánu. Nyní se konečně mohla vrána dosyta napít.
Jakmile uhasila žízeň, mohla se chytrá vrána vrátit na nebe a letět dál vstříc svému domovu. Věděla, že ať se jí po cestě přihodí cokoli, určitě si s tím poradí. Vrány jsou přece chytré a vynalézavé. Tahle vrána dnes všechny malé vrány učí, že se nemají hned vzdávat, když jim něco nejde, ale mají přemýšlet a hledat způsoby, jak si v každé situaci poradit.
