Byl pátek před Velikonocemi a Vojtík už se těšil, jak půjde odpoledne za dědečkem poslechnout si další část příběhu Velikonoc. Jak se ale podivil, když po obědě přišel dědeček za ním.
„Ahoj Vojto, honem oblékat. Dnes je Velký pátek, tak ať nám ty poklady někdo nevybere,“ volal dědeček ode dveří s úsměvem.
„Jaké poklady, dědo?“ ptal se Vojta a hledal boty.
„Říká se, že na Velký pátek se otevírají pukliny ve skalách nebo díry v zemi. V nich čeká na poctivé lidi poklad.“
„Jů, vážně? Já ho chci najít,“ volal Vojtík a už se soukal do bundy.
Za pár minut si to Vojtík už štrádoval po cestě k lesu vedle dědečka.
„A jak ten poklad poznáme, dědo?“
„Říká se, že bude zářit. Ale je to jen pověra, Vojtíku,“ dodal dědeček.
Sluníčko pěkně svítilo a hřálo Vojtíka do tváří.
„Hele, támhle něco svítí!“ volal Vojtík a vrhnul se do díry od vyvráceného stromu.
Ale to jen prosvítalo sluníčko. Vojtík se chvíli přehraboval v hlíně, jestli přece jen nějaký poklad nenajde, ale nic tam nebylo. Šli tedy dál.
„Já myslím, že támhle něco je,“ povídal dědeček a ukázal na hromadu balvanů u lesní cesty.
Vojtík se tam hned nadšeně rozběhl. Však tady to znal. Sem si chodil s dědou hrát dost často. Jaké pro něj ale bylo překvapení, když mezi kameny objevil malou dřevěnou truhličku a v ní několik čokoládových a několik pravých mincí.
„Dědo, dědo! Našel jsem poklad!“
„Vážně?“ divil se dědeček.
„Podívej,“ radoval se Vojtík a ukazoval dědečkovi poklad. „Tys o něm věděl, že jo? Dal jsi ho tam ty?“
„Ale, Vojto, co tě nemá. To ten dnešní kouzelný den,“ smál se dědeček. Ale Vojtík věděl. O to větší radost z toho měl.
Vojtík s dědou přišli z procházky domů. Když je babička uviděla, spráskla ruce.
„Kde ses tak umazal, Vojtíšku?“
„Hledal jsem poklady! A našel, koukej,“ povídal Vojtík a ukazoval babičce poklad.
„Ty kalhoty ti vyperu, ale až zítra. Dnes se nesmí prát.“
„Proč?“ ptal se Vojta udiveně. Najednou si vzpomněl, že pro samé poklady úplně zapomněl na příběh o Ježíšovi.
„Protože dnes je velmi smutný den. Dnes byl Ježíš odsouzen a ukřižován,“ vysvětlil dědeček. „Říká se, že kdo by dnes pral prádlo, tak by pral v jeho krvi.“
„On tedy doopravdy umřel?“
„Ano, Vojtíku. Jeho žáci mu udělali hrob a zavalili ho velikým kamenem.“
„Takhle to tedy končí?“ ptal se smutně Vojtík.
„Kdepak. To bude ještě pokračovat. Vyprávím ti přece pohádku a ty mají dobré konce, ne? Tak utíkej domů. Zítra si připravíme pomlázku.“
- Vojtíkovy veliké Velikonoce: Modré pondělí »
- Vojtíkovy velké Velikonoce: Šedivé úterý »
- Vojtíkovy veliké Velikonoce: Škaredá středa »
- Vojtíkovy veliké Velikonoce: Zelený čtvrtek »
- Vojtíkovy veliké Velikonoce: Velký pátek »
- Vojtíkovy veliké Velikonoce: Bílá sobota »
- Vojtíkovy veliké Velikonoce: Neděle – Boží hod velikonoční »
