V rybníku Dolníku se usídlil vodník. Lidé v okolí si lehce zvykli na jeho přítomnost. Dalo by se říci, že jej i měli rádi. Když někdo spadl do rybníka, vodník byl vždy po ruce a zachránil včas topícího se. Byl veselý a rád se dal s každým do řeči. Již nějakou dobu se vodníkovi líbila dcera porybného Stázka. Vždy pro něj měla vlídné slovo a úsměv.
Také s porybným vodník dobře vycházel. Pečoval mu o jeho ryby, za co mu Stázka v neděli vařila jeho oblíbené vepřo knedlo zelo. A ta to uměla, nikdy předtím vodník nic tak dobrého nejedl. Byl sice výřečný, ale s děvčaty to moc neuměl. Nejednou chtěl Stázce říci, co k ní cítí, ale nezmohl se ani na to, aby ji pozval na sobotní tancovačku. Tak měsíce ubíhaly a objevil se nový ctitel. Honza Hamrů byl starostův syn, s ním se přece chudý vodník nemůže měřit. Všemožně Stázce nadbíhal, ale ta se k němu moc neměla. To se vodníkovi ale vůbec nelíbilo.
Jednou se však osmělil, oblékl si své nejhezčí sako a vydal se za Stázkou. Cestou si v duchu připravoval to, co jí řekne. Stázka byla se svým tátou doma. Byla překvapena, protože vodník k nim chodil pouze v neděli. Stál tam mlčky a nemohl ze sebe ani hlásku vypravit. Nakonec se osmělil a říká porybnému: „Dáte mi Stázku za ženu?“ Ten se zarazil, ale pak povídá: „Proč ne, když Tě bude chtít!“ Na to Stázka vyběhla k vodníkovi a objala ho. Za týden byla svatba. Dnes mají tři děti a spokojeně žijí u rybníka.
