Když si Vítek s kamarády po náročném dopoledním závodu o Stříbřenku odpočinuli a všichni spáči se probudili, bylo pozdní odpoledne, skoro podvečer, a tak zahájili přípravy k večernímu „sezení“, na které se už zase všichni velmi těšili. A když se sluníčko přiblížilo ke koruně vrby, začali se opět scházet všichni od rybníka.
Přišel čáp Venda, kačer Duháč a Vítek, společně se žabkami je usadil na trávě pod vrbou.
Při podvečerní hudbě, kterou obstarávali svým bzukotem komáři, kteří by se k nim nejraději přidali do besedy, jim kačer Duháč vyprávěl o tom, jak každý rok rybáři, před koncem roku, vždycky vypouští rybník a vylovují z něj všechny ryby. A jak vždycky musí zavčas varovat kapra Šupíka a sumce Šimona, aby se mohli schovat do tůňky u přítoku, kde je rybáři nenajdou.
Čáp Venda se zase velmi divil a vyptával Vítka, jak přišel na nápad s plaváním na prkénku a ten mu pověděl, jak viděl kdysi na stránce z časopisu, kterou nějací lidé zahodili v lese a on ji potom musel uklízet, aby nedělala nepořádek, jak na podobném prkénku se lidé nechají tahat jakýmsi zařízením, které jede po vodě.
„I to je motorová loď“ povídá čáp Venda, „to já znám ze svého cestování,“ už jsem ji několikrát viděl.
„Jo, jo“, přitakal kačer, „také jsem ji už viděl.“
Oni dva, čáp s kačerem, byli totiž cestovatelé „světaznalí“, neboť každý rok, tak jak jim to matka příroda poroučela, putovali do krajů, ve kterých mohli přežít, když by jim u rybníka nebylo k přežití. Čáp přilétal na jaře a odlétal k podzimu za teplem na jih. Kačer zase, v horkých létech, přelétal trochu k severu do chladnějších krajin.
Straka Milena se přidala, že už také jednou takovou loďku viděla, a to dokonce tady na rybníce, prý vrčela jako pes Brok hajného Sýkory.
„No ano,“ vzpomněly si žabky Adéla s Filoménou, „také jsme ji zahlédly, ale tak jsme se vylekaly, že jsme honem naskákaly do rákosí, tam ona nemůže.“
„To byli rybáři,“ povídá kačer. „Někdy, když je hodně ryb v rybníce, vozí na té lodi krmení rybám, a to si kapr se sumcem pochvalují, jaké mají hody.“
No, a tak si zase povídali.
Vítek kamarádům od vody popovídal o jejich životě v lese, co všechno je nutné udělat a jak mají s kamarády někdy hodně práce, aby uklidili nepořádek, který dokážou v lese nadělat někteří lidé. Ale také pověděl, že jiní lidé jsou hodní a laskaví a že opravdu přírodu chrání a pomáhají jí. Vzpomněl na rodinu hajného Sýkory a povyprávěl i o dobrých lidech, kteří v lese nedělají nepořádek a když přijdou, sami vyčistí studánku od listí a uklidí v jejím okolí velké větve, aby se zvířátka mohla chodit napít.
I straka Milena se k němu přidala a popovídala, jak ona, která má pěkný přehled, když se tak nad lesem prolétne, vidí, jak jsou lidé dobří a zlí. To už tak na tom světě je, že není jenom dobro a dobří lidé i zvířátka, ale že je také zlo a zlí lidé i zvířátka. Naštěstí ale je těch zlých méně a hlavně je nutné, aby ti dobří drželi proti těm zlým spolu a co nejvíce zlu bránili.
„No o tom můžeme i my povídat“ přidali se kačer, čáp i žabky. „Asi je to na tom světě tak zařízeno.“
A tak se na tom všichni přátelé shodli a všichni si slíbili, že se budou vždycky snažit bránit zlu a když bude potřeba, tak si navzájem pomohou. A tak každý přispěl do „povídání“ tím, co za poslední dobu viděl, co se dověděl a co zažil. Ostatní jej pozorně poslouchali a všichni byli rádi, jakou školou je jim přátelské povídání o tom, co jeden každý z nich má a ví a co všechno se dověděli i ti druzí.
A i z takového „obyčejného“ povídání pak vzniká moudro a vědění. To je tak v životě vždycky, že když se sejdou dobří a chytří přátelé, že jejich povídání není jenom povídání, ale je školou k dobru všem, kteří umí naslouchat a chtějí se učit.
S pozdním večerem se přátelé rozloučili, Vítek s kamarády z lesa si opět ustlali v kopce sena na louce a všichni zalehli ke spánku.
Vítek ležel na zádech, hleděl do hvězdnaté oblohy, na které zářily perličky hvězd, dýchal omamnou vůni sena a cítil se velice šťastný. Za chvíli mu hvězdičky začaly tančit jako skotačivé plamínky před očima a než se nadál, spal a zdál se mu krásný sen o tom, jak tančí na obloze spolu s hvězdičkami a honí se s nimi a skotačí, jako by to byly od vždycky jeho kamarádky.
