Víla Hruštička

Byla jednou jedna malá holčička Darinka, která měla moc ráda ovoce a zeleninu.
Jednoho rána vyběhla na zahradu a utrhla si zlatavou hruštičku. Ale, co se to stalo? Najednou stojí na prosluněné louce. A tu k ní přichází krásná paní, do zlata oblečená. ,,Dobrý den, Darinko, já jsem víla a říká se mi Hruštička. Jsem ochránkyní všech hrušek a ty jsi právě jednu začala jíst. Jak ti chutná?” ,,Je moc dobrá, děkuji. nezlobíte se, že jsem ji utrhla?” zarazila se Darinka. 

Víla Hruštička ji uklidnila: ,,Ne, je dobře když zralé hrušky někdo sní. Ale kdyby někdo trhal hrušky ještě nezralé, zelené, to bych se velice zlobila. Nebo když někdo ničí hrušeň, to jej potom také potrestám, třeba větvičkou poškrábu, nebo tričko roztrhnu.” ,,Jejda, no to já už teda nikdy neudělám, abych zlomila hrušce větev. Nikdy mě nenapadlo, že by měla nějakou ochránkyni.” divila se holčička. ,,Všechny stromy i květiny mají své ochránce, protože všechny rostlinky bolí, když je někdo ničí. ani tobě by se nelíbilo, kdyby ti někdo jen tak trhal vlasy.” ,,No to je hrozné, tolik mě mrzí, že jsem rostlinkám ubližovala.” málem se rozplakala malá Darinka.

,Ale neplač” pohladila ji víla ,,teď už to víš a nebudeš to víckrát dělat, že ne?” ,,Jistě, už mě to ani nenapadne.” dušovala se Darinka, šťastná, že se víla Hruštička nezlobí. ,,Tak teď už budeš vědět, co bys neměla dělat a když uvidíš, že někdo rostlinkám schválně škodí, můžeš mu to také vysvětlit. Vidím, že hrušku už jsi snědla, tak já můžu zase jít. Měj se hezky a chraň rostliny.” loučí se víla Hruštička. ,,Děkuji vílo, neboj se, budu ke stromům i květinám hodná.” mává na vílu Darinka a náhle zase procitá na zahradě u staré hrušně. Pohladí ji a utíká domů.