Víla Čerešnička

Jednoho krásného letního rána se malá Michaelka probudila a zjistila, že má velkou chuť na třešně. Tak se oblékla a místo snídaně se rozběhla na zahradu ke staré třešni.
Třešeň zářila do dálky svou zeleno-červenou korunou. Jen co k ní Michaelka doběhla, už měla plnou pusu slaďoučkých červených třešniček a chystala se vylézt výš pro další.

„Chutnají ti, Michaelko?“ ozvalo se najednou nad ní, v koruně stromu. Seděla tam krásná víla v zeleno-červených šatech a na uších se jí houpaly náušnice z třešní. Překvapená Michaelka odpověděla: „Jsou moc dobré, děkuji. A kdo jste?“ „Já jsem víla Čerešnička a ochraňuji všechny třešně.“ „Ještě nikdy jsem vás tu neviděla.“ divila se Míša. „To víš, třešní je na světě hodně, musím se starat o všechny.“ přívětivě se usmívala Čerešnička. „Také opečovávám další peckoviny.“ „A co to je?“ zeptala se udivená Michalka.

„To jsou všechny plody, které mají pecky. Třeba švestky, meruňky, višně nebo broskve. Já mám na starosti stromy podobné třešním. Dám Ti dobrou radu: Nešplhej na strom pro ovoce moc vysoko, pak bys mohla spadnout a škaredě si ublížit.“ poučila ji hodná víla Čerešnička. „Děkuji za radu, budu si to pamatovat.“ poděkovala slušně Michaelka.

„A já zase můžu jít, vidím, že je zde všechno v pořádku a třešeň je v plné síle. Měj se hezky, Michaelko.“ „Taky se měj hezky, Čerešničko, na shledanou.“ zamávala víle a natáhla se pro další třešně.