Víla Adélka a vodník z jezera

U jezera v Olšinách žily po staletí víly. Všechny byly krásné, ale jedna zvlášť vynikala. Víle Adélce se žádná nemohla vyrovnat, v kráse, ani v tanci.

Zamilovaný do ní byl i místní vodník. Říkal jí tak často, že je krásná, až se z toho víle Adélce točila hlava a začala se na sebe dívat častěji a častěji. Když se šly ostatní víly ukládat ke spánku, Adélka ještě zůstávala u vody a dívala se na sebe. „Já jsem tak krásná“, říkala si a usmívala se. Stala se z ní pyšná víla Adélka. V tom údolí ale žil zlý král a občas jezdíval na projížďky.

 Víly většinou nezahlédl, protože zmizely dříve, než by to stihl. Ale překrásná Adélka nekoukala napravo nalevo, ale jen na svůj odraz ve vodě. Král si jí všiml. Samozřejmě se mu líbila, tak neváhal, seskočil z koně, chytil křehkou vílu a už si ji vezl na svůj hrad.  Adélka křičela o pomoc, aby jí někdo přišel zachránit. Ale nikde nikdo. Plakala, ale víc dělat nemohla. Král ji odvezl na svůj hrad, a vybral pro ni nejtemnější komnatu. „Tady tě už nikdo nenajde! Staneš se mou nevěstou!“ Adélka plakala a plakala, a jejích slaných slz bylo tolik, že už i protékaly pode dveřmi. Nakonec vyčerpaně usnula.

Mezitím se jezero probudilo. Víly se sešly u jezera a začaly tančit. Vodník z Olšin marně hledal svou milou Adélku, vílu ze všech nejkrásnější. Volal ji, hledal v okolních lesích, ale nikdo se neozýval. „Adélko moje krásná, kde jsi!“, volal zoufalý vodník. Nic. Chtěl to už vzdát, ale všiml si na zemi slzavého potoku. Ochutnal potůček a zjistil, že je slaný. „To budou slzy mojí Adélky!“, zaradoval se. A šel po směru, ze kterého potůček tekl. Dovedl ho k velkému královskému hradu. Hrad vypadal temně, ale dalo se do něj dostat. Vodník došel až ke dveřím, a viděl, že u nich potůček končí. „Krásná vílo Adélko?“, zeptal se. Slyšel za dveřmi nářek. „Já už nejsem krásná. Já jsem jen smutná.“ „Přišel jsem tě zachránit!“ „Děkuji, vodníčku, ale jsem tady zamčená a zlý král mě nepustí. Proč jsem se jen pořád dívala na sebe. Tohle je trest!“ Vodník byl na krále velmi naštvaný. Tohle panu králi neprojde. Mojí milé nebude nikdo ubližovat. Spustím na něj takové bouřky, že mi tě dá rád!“ A jak řekl, tak se stalo. Nad temným hradem se spustil nekonečný déšť, lítaly hromy a blesky, a král se ze své vyjížďky ihned vrátil domů. Miloval své vyjížďky nejvíc na světě. A když mu vodník z Olšin řekl, že déšť, hromy a blesky budou do té doby, dokud mu nevydá zpět jeho milovanou Adélku, král se snažil ho zastrašovat, ale nic nezmohl.

 Nakonec Adélku vodníkovi vrátil a on bouřky a déšť zastavil. „Já už nikdy nebudu pyšná,“ řekla a obejmula svého vodníka. Ten si ji odvedl zpět k rybníku a opravdu – Adélka byla stále krásná, ještě víc než předtím, a už se na sebe do vody dívala jen ve chvíli, kdy se umývala. Vodník ji svou láskou učaroval natolik, že se také zamilovala. Vodník a Adélka se vzali a dosud spolu šťastně žijí u rybníka v Olšinách.