Verunka a vodní drak

Za desatero horami a devatero údolími je země plná řek, potůčků a jezer. Voda tady teče ze skal, tvoří vodopády, proudí mezi lesy a velkými kameny a někde jen tak stojí a vyústí v krásná klidná jezera. V těchto vodách žijí nádherní a zvláštní tvorové. Vodní draci. Někteří jsou menší a rádi si brouzdají v potůčkách, jiní zase velcí a mají své příbytky v jezerech.

Tito draci se lidem vyhýbají. Žijí si svůj život ve vodách a lidi ani nevědí, že existují. Tu a tam jen zaslechnou nějakou povídačku o tom, že někdo někde nějakého draka zahlédl. Většina tomu nevěří. Jen jedna dívenka dobře ví, že draci ve vodách žijí. S jedním z nich se totiž setkala.

Bylo to na jaře, kdy vody bývají ještě chladné, ačkoli po ledu na povrchu hladiny ani památky. U jednoho jezera každý den sedávala Verunka. Mladá dívka s dlouhými spletenými vlasy. Vyhřívala se na velkém kameni a pozorovala hladinu. Protože uměla hrát na foukací harmoniku, často kolem jezera přivítala spoustu posluchačů. Nádherné melodie harmoniky se rozléhaly na všechny strany. Když Verunka začala hrát, jako by se probudilo celé jezero včetně rostlin kolem něj. Ptáčci k ní pomaličku přicupitali a veverky přiskakovaly do rytmu. Dokonce i říční bobři se občas přišli podívat, kdo to tak krásně hraje. Tu melodii samozřejmě slýchávali také draci pod vodou. Moc se jim líbila. Nechtěli se ale Verunce ukázat, proto jen mlčky každý den poslouchali, jak dívenka hraje.

Jednou, když takhle seděla na svém kameni u jezera, vytáhla harmoniku, foukla do ní a kolem si zrovna přisedávala zvířátka, vyskočil z ničeno nic zpoza stromu medvěd. Taky se chtěl podívat, kdo tak krásně hraje. Jenže se objevil tak rychle, že Verunka v úleku vyskočila, uklouzla jí noha a spadla do jezera. Voda byla studená a Verunka nebyla dobrá plavkyně. Máchala rukama, volala o pomoc, ale nikdo ji neslyšel. Tu najednou se voda začala vlnit živelněji než obvykle. Verunce už docházely síly, když v tu chvíli pod vodou zaznamenala, jak k ní plave obrovský velký stín. Byl blíž a blíž, až šlo poznat, že je to velké zvíře. Takové ale Verunka ještě nikdy neviděla. Dostala strach, ale nemohla nic dělat. Zvíře během chvilky podplavalo Verunku a naložilo si ji na hřbet. Vyplavalo nad hladinu, aby se dívenka mohla pořádně nadechnout. Pomalu ji vystrčilo na břeh a hned zase zmizelo ve vodě.

Verunka celá mokrá a promrzlá seděla na svém kameni a nevěřila tomu, co se teď odehrálo. „Byl to drak, to byl určitě drak! A zachránil mi život,“ pomyslela si nahlas. Ještě než odešla domů, zavolala na jezero: „Děkuji ti, draku!“ V tu chvíli z jezera vyskočila foukací harmonika, kterou Verunka při pádu ztratila. Jako by ji jezero vyplivlo… Verunka ale věděla, že to byl drak, který ji našel a vyhodil na břeh.

Od té doby sedává mladá dívka na kámen k jezeru radostněji. Pořád hraje krásné melodie a zvířátka ji chodí poslouchat. Taky pozná, kdy ji slyší její zachránce. Voda se jemně zavlní, někdy i vyskočí bublinky a občas se vytvoří malý vír. Verunka ví, že to znamená, že tam někde blízko je. Její drak, který se sice málokdy ukáže, ale dává na ni pozor. Je mezi nimi pouto, o kterém ví jen Verunka a drak.