Byl jeden včelí úl, ve kterém bydlela i včelka Žofinka. Jednoho dne se včely dohodly, že půjde Žofinka do školky, aby si našla nové kamarády. Žofinka se moc těšila, protože nic jiného než včelí úl a jeho okolí zatím neznala. Když ráno přiletěla do školky, přivítal ji pan učitel Jezevec a další zvířátka – zajíček Ferda, lištička Amálka a méďa Brumla.
Zvířátka chodila na procházky a učila se poznávat lesní svět, ale když si Žofinka chtěla s ostatními hrát, začali se jí smát. „Jsi moc malá, když si spolu budeme hrát na honěnou, tak tě zašlápnu,“ smála se jí liška Amálka. „A když si budeme házet s míčem, ani ho neuneseš,“ přidal se méďa Brumla. „Jsi prostě moc malá a slabá, nikoho nezajímáš,“ řekl zajíc Ferda a utíkal si hrát s ostatními. Žofinka posmutněla. „Kdybych aspoň nebyla úplně obyčejná,“ pomyslela si a letěla se schovat do nedalekého keře.
Když druhý den ráno měla jít Žofinka do školky, tuze se rozplakala. „Copak se stalo, Žofinko? Proč pláčeš?“ ptaly se včely. „Já nechci do školky, všichni se mi posmívají, že jsem moc malá a slabá, a nechtějí si se mnou hrát,“ vzlykala Žofinka. „Jsem moc obyčejná.“
„Ale jsi pro ostatní hodně důležitá,“ řekla jí nejstarší včela.
„Důležitá?“ divila se Žofinka. „No ano, stejně jako my,“ potvrdila jí včela. „Vidíš venku ty jabloně? Létáme mezi nimi, sbíráme jejich pyl a nosíme ho dál, aby mohly růst další jabloně a plodily dobrá jablíčka. Bez našeho opylování by spousta rostlin vůbec nevyrostla a zvířátka by neměla co jíst, proto jsme tak důležité,“ vysvětlila včela a utřela Žofince slzy.
Když Žofinka přiletěla do školky, ostatní zvířátka si jí vůbec nevšímala. Žofinka přemýšlela, jak by zvířátkům ukázala, že vůbec není tak obyčejná, jak si myslí. Když je pan učitel Jezevec zavolal ke svačině, dali se všichni do jídla. Zajíc baštil mrkev, liška borůvky a medvěd si donesl med.
„Kamarádi, víte, že byste dnes neměli tak dobrou svačinu, kdybychom my včely neexistovaly?“ zeptala se Žofinka. „Nene, to není možné, vy vyrábíte med, ale já vás k ničemu nepotřebuji,“ odpověděl zajíc Ferda. „Ale potřebuješ,“ potvrzoval Žofinčina slova pan učitel. „Včely se starají, aby byly jednotlivé rostliny opylované a mohly tak růst stále nové. Ty pak plodí třeba jablka, mrkev nebo ořechy. Proto je musíme chránit, jinak bychom měli hlad,“ doplnil a pustil se do šťavnatého jablíčka.
A tak nakonec zvířátka uznala, že i malá včelka může být zajímavá jako rychlý zajíc, silný medvěd nebo chytrá liška. Od té doby už Žofinku nikdy nenechali samotnou a stali se jejími dobrými přáteli.
