Byl už večer, na obloze se ukázal měsíc, hvězdy kolem něj začaly světélkovat a v žádném okně už nebylo rozsvíceno. Všichni ve městě už spali. Byla hluboká noc. Ale i když už bylo tak pozdě a nikdo nebyl vzhůru, pod jednou dětskou postýlkou se ozývalo tiché šramocení. Bylo to v pokojíčku u Vašíka.
Vašík byl šikovný kluk, sportovec a modelář. Byl to ale hrozný nepořádník. A právě pod postel si házel všechny věci, které měl vyhodit do koše. Papírky od žvýkaček, zbytky sušenek, zlomená kola od autíček a mnoho dalšího. A právě proto, že si tam hromadil tolik odpadků a odhozených věcí, chodili mu tam skřítci sběrači.
Tito skřítkové byli malí a černí, aby je nikdo neviděl. Chodili tam, kde věděli, že je binec, a všechno sbírali. Všechno se jim hodilo. Pak si to odnášeli do svého ukrytého domečku. Jenže když takhle byli v něčím pokojíčku a sbírali nepořádek, mnohdy se stalo, že sebrali i něco, co binec nebyl. Třeba nějakou hračku. Když tihle skřítci sběrači navštívili v noci pokojík u Vašíka, nemohli si to vynachválit.
„Tady je to jako v ráji! Tady je věcí. To je paráda. To se budeme mít dobře,“ pochvalovali si skřítkové pod Vašíkovou postelí. A tak v hluboké noci, kdy všichni už spali, v pokojíku u Vašíka to jen šramotilo. Skřítci sbírali všechno, co našli. Ale jak už to tak u nich bývalo, sebrali i oblíbené auto od Vašíka. Měl ho pohozené na zemi, takže si mysleli, že ho vzít můžou.
Ráno, když Vašík vstal, rukou šmátral po zemi. Chtěl najít své auto. Ale nikde nebylo. Hledal ho po celém pokoji, ale jako by se po něm zem slehla. Další noc mu zmizelo lego, které měl rozhozené na zemi. A další noc raketa, která zaletěla pod postel. A tak to bylo každou noc. Vždycky to, co si zapomněl uklidit, zmizelo. A už to nemohl najít.
Vašík se rozhodl, že tomu přijde na kloub a vyřeší záhadu. Rozhodl se, že dnes v noci neusne. Bude dávat pozor a snad něco uvidí. Pozdě večer se mu už zavíraly oči, ale pořád se snažil být vzhůru. Ležel v posteli a čekal. Když najednou se pod jeho postelí zablesklo a pak tam slyšel cupitání a šramocení, opatrně se naklonil a potichu se podíval pod postel. Vašík nevěřil svým očím.
Viděl, jak se pod jeho postelí předbíhají malí černí mužíčci a sbírají všechny jeho věci. Byl tak překvapený, že se převrátil a spadl z postele. Skřítkové se zalekli a stáli jak opaření s plnýma rukama věcí a plnými batůžky na zádech. Koukali na Vašíka, jak leží na zemi naproti nim, a jen si mezi sebou šeptali. „Myslíš, že nás vidí? Co budeme dělat?“ řekl jeden. Druhý skřítek odpověděl: „Nehýbej se, třeba si nás nevšimne.“
„Já vás ale vidím. Co to děláte? To jsou moje věci!“ vyhrknul na ně Vašík. Skřítkové se polekali. Pak ale věděli, že už není cesty zpět a musí říct pravdu.
A tak na obranu řekli: „Ty jsi ale ty věci vyhodil, Vašíku. My jsme skřítkové sběrači. V noci chodíme do dětských pokojů a hledáme věci, které děti odhodí a neuklidí. Sbíráme je. Je to naše práce a navíc se nám ty věci moc líbí.“ „Já je ale nevyhodil,“ bránil se Vašík. „Možná že nevyhodil, ale neuklidil a některé zahodil pod postel. A to se s věcmi nedělá.“
Vašík se nad sebou zamyslel. Uvědomil si, že skřítkové mají pravdu. Slíbil jim, že už si věci bude uklízet, aby k němu do pokojíčku chodit nemuseli. A jak slíbil, tak taky splnil. Od té doby už u Vašíka v pokoji nikdo neviděl žádnou pohozenou hračku. Bál se totiž, aby mu ji v noci neodnesli skřítkové.
