Byl to den před Štědrým večerem, venku se třpytila bílá sněhová přikrývka. V ulicích bylo cítit příjemnou vůni jídla a vánočních perníků, děti si stavěly sněhuláky a lidé si zpívali vánoční koledy. Jindrovi zářila očka při pohledu na velký vánoční stromek na náměstí, ale hned posmutněl, protože si vzpomněl, že doma toho letos na Vánoce moc mít nebudou. Neměli by ani do čeho zakousnout, kdyby se starý pekař na konci ulice nad chlapcem a jeho maminkou neslitoval. Vracel se od něj domů a v plátěné tašce nesl teplý bochník chleba a vajíčka, které mu pekař dal. Od té doby, co Jindrův otec před pár lety zemřel, to rodina neměla jednoduché. Navíc také jeho maminka těžce onemocněla.
Jindra byl rád, že dorazil domů. Venku už bylo chladno a jeho kabát nebyl moc teplý. Zavěsil si ho v předsíni a vydal se za maminkou do jejího pokoje. Nejprve jen opatrně pootevřel dveře, aby ji neprobudil, ale když si všiml, že její oči hleděly ven oknem, tak vstoupil do jejího pokoje.
„Ahoj maminko. Byl jsem u pekaře a donesl jsem chleba. Odkrojím ti kousek,“ řekl potěšeně Jindra své mamce, ale ona ho pohladila po jeho havraních vlasech a řekla: „Možná později. Utíkej si lehnout. Zítra je Štědrý den.“
Jindra dal mamce pusu na tváře a odešel do své postele. Věděl, že přemlouvat mámu se mu nevyplácí, neboť ona stejně nic nebude jíst. A tak oba usínali s myšlenkami na toho druhého. Mamka chtěla pro Jindru krásné Vánoce, jako mívají i jiné děti, ale kvůli nemoci nemohla nic udělat. A Jindra? Ten si sedl k oknu, které trochu pootevřel, a díval se ven oknem na hvězdy. Vždy, když viděl jejich záři, tak se v něm probudila naděje. Naděje, že se jeho mamka uzdraví a oni se budou mít lépe.
„Kéž by bylo všechno opět tak, jak bylo kdysi. Kdyby se mi maminka uzdravila,“ vyřkl a po těchto slovech se u okna ozval šramot. Najednou se u jeho okna zjevil anděl, ne větší než on. Jeho křídla se trochu leskla při měsíčním svitu a vypadala jako z toho nejjemnějšího prachového peří. Jindra však polekaně odskočil od okna a ruce dal do obranného gesta. „K-kdo jsi?“ zeptal se pomalu a podíval se na anděla, který právě zatřásl křídly.
„Jsem vánoční anděl. Je nás jen pár a můžeme splnit každý rok jen jedno vánoční přání,“ vysvětlil a Jindra ho s vyvalenýma očima sledoval.
„Ale proč jsi přišel právě ke mně?“ zeptal se a anděl povískal ho ve vláscích.
„Jsi velmi dobrosrdečný a čistý kluk Jindro. Zasloužíš si být šťastný,“ pousmál se na chlapce, který stále nechtěl věřit, že je to skutečné. „Slyšel jsem tvé přání, a tak ti ho splním. Teď jdi do postele, protože se jinak nesplní,“ řekl anděl a Jindra si poslušně lehl pod peřinu a rychle usnul.
Ráno jej vzbudilo světlo pronikající skrz jeho okenní sklo. Posadil se na postel a protřel si oči. Vzpomněl si na noc a na svého anděla. Zakroutil hlavou se slovy, že se už asi načisto zbláznil, a šel do kuchyně. Tam však nechtěl věřit vlastním očím. Uprostřed byl prostřený stůl plný jídla, v jejich krbu hořel oheň a vedle něj stál vyzdobený vánoční stromeček.
„Co se to tady stalo?“ ozvalo se najednou za ním a jemu stekla malá slza z oka. Podíval se na svou maminku, která po měsících stála na nohou a v jejích tvářích se objevila i červeň. „Mami!“ zvolal Jindra potěšeně a objal svou mámu. „Jindro, odkud se to tady vzalo?“ zeptala se maminka překvapeně.
„To byl anděl, mami, opravdový anděl. Věříš mi?“ podíval se svýma velkýma očima na svou mámu, která přikývla a pohladila svého syna: „Veselé Vánoce, synku.“ „Veselé Vánoce, mami,“ řekl šťastně a od tohoto dne každý den děkoval andělovi, který uzdravil jeho mámu.
