O tom, že na Vánoce nemá být nikdo sám.
Rychle se krátil den a noci stále přibývalo. Skřítek Vítek s jezevcem Šmajdou byli rádi, že už mají na zimu vše připraveno. Než se kamarádi nadáli, napadla pěkná sněhová peřina a zakryla svým bílým třpytem všechno v okolí jeskyňky, cestičky i paseku.
Jednoho dne, po zasněžené lesní cestičce k jeskyňce, u které byly vyšlapané jenom stezičky ve sněhu, které vyšlapal skřítek Vítek a jezevec Šmejda, když chodili ke studánce a nebo pro šišky na topení, přihopsal zajíc Michal. Okolo jeskyňky bylo ticho, jenom z ní se ozývalo nějaké tlumené povídání. Zajíček došel k jeskyňce, poodkryl větvičku, která sloužila jako dvířka a bránila zimě aby mohla dovnitř, vstrčil hlavu dovnitř a zavolal: „Hola, hola kde jste vy lenoši!“
Hlasy uvnitř ztichly a ozvalo se šramocení.
„Kdopak to volá?“ ozvalo se pak zevnitř jeskyňky a už se ven hrnul Vítek a za ním jezevec.
„Ale to jsou k nám hosti“, vesele vykřikl Vítek, „to je dost, že jsi se taky ukázal, měli jsme už obavy, že se ti něco stalo.“
„Co by se mělo stát, akorát se mi nechtělo do toho sněhu a tak jsem si počkal až trochu sníh prošlapou srnky a jeleni, abych neměl i bříško mokré,“ povídá Michal.
„Po cestě k vám jsem mluvil se strakou Milenou i datlem Frantou a na kraji lesa u paseky jsem taky potkal veverku Andulu. Ta je tu se mnou, že prý se musí na vás také podívat. Andula už na ně ze spodní větve stromu „jukala“ a rozpustile třepala sněhové vločky. Když jsem vyběhl na kraj paseky, byly tam stopy, asi od Sýkorovic Mařenky a jsou tam, asi pro nás, nachystané mrkvička, oříšky a jablíčka.“
„Asi už jsou Vánoce, Mařenka nám vždycky na Štědrý den nachystá dobrotu,“ napadlo Vítka.
„Tak to bychom si pro to měli zajít a dnešní Štědrý večer společně oslavit,“ povídá Vítek.
A tak se Vítek teple oblékl, na nohy si vzal teplé botičky „válenky“, ušité ze staré kožešinové čepice, kterou v lese také asi ztratili dřevorubci. Šmejda si omotal kolem krku teplou šálu, jinak se moc oblékat nemusel, měl pěkný hustý kožíšek a tak ze zimy strach neměl. Vítek i Šmejda si vzali baťůžky, zakryli vchod do jeskyňky a spolu s Michalem se vydali na paseku.
Michal a Šmejda prošlapávali cestu a Vítek za nimi vesele hopsal a házel po nich koulemi ze sněhu. Veverka Andula přeskakovala po větvích a dávala pozor, aby někde nezabloudili. Za chvíli byli na pasece, sluníčko dneska vykouklo za sněhovými mraky a „proveselilo svět“. Když došli k místu o kterém zajíc povídal, už nad ním poletovala straka, i datel z kraje lesa nakukoval. Veverka Andula také přemýšlela, jak se k nadílce dostat, ale do sněhu se jí moc nechtělo.
To vám byla nadílka, všem se už sliny sbíhaly.
„Jak si to rozdělíme?“, povídá straka Milena, která měla shora nejlepší přehled a už také měla chuť na čerstvé jablíčko.
„Víte co,“ povídá Vítek, „jestli souhlasíte, vezmeme všechno k nám do jeskyňky a uděláme si dnes večer společnou štědrovečerní hostinu. U nás je teď místa dost a bude nám tam dobře, všichni se tam vejdeme.“
A tak se tedy domluvili, že jak se setmí, sejdou se všichni u Vítka a jezevce Šmejdy.
Vítek se Šmejdou vzali dobrůtky do baťůžků, zajíček a veverka vzali každý mrkvičku do zoubků a straka s datlem Frantou pak do zobáku vzali každý věchýtek sena, který tu byl pro zajíčka.
Všichni se pak vydali k jeskyňce.
Zajíček s veverkou hopsali první a závodili, kdo bude u jeskyňky první. Sněhem to šlo Michalovi líp, ale jak byli v lese, vzala to veverka po větvích po stromech a Michal měl co dělat aby jí stačil. Za nimi ťapal jezevec Šmejda a Vítek, ale aby jim nebylo smutno, poletovala a skotačila nad nimi straka s datlem. Vítek ji až musel napomenout, že při tom „blbnutí“ z toho sena pro Michala moc nedonese a že ho poztrácí. Po chvilce ale byli u jeskyňky a to už zajíček s veverkou nečekali a kousky kůry odhrabovali sníh okolo jeskyňky a udupávali ho, aby mohli všichni před jeskyňkou nachystat na večer co bude třeba.
„Já nachystám doma sezení“, povídá Vítek, „Michale, ty se Šmejdou rozkrájejte mrkvičku a jablíčka a ty Andulo rozlouskej oříšky.“
„A co máme pomoct my?“ ozvala se straka Milena s datlem Frantou.
„Vy zaleťte pro pěknou čerstvou borovou větvičku s malými šištičkami a doneste ji, já ji nazdobím a budeme ji mít jako vánoční stromeček.“
A tak se dali všichni do příprav a šlo jim to pěkně, protože už se všichni moc těšili.
Straka zaletěla ještě domů pro lesklý kovový knoflík co našla v lese, perlu „Stříbřenku“, kterou vyhráli s Vítkem při závodech u rybníka, a staniol z bonbónu, který našla u rybníka. Vítek těmi „cennostmi“ nazdobil přinesenou větvičku. Ta byla pane krásná.
To byla Milena pane ráda, že mohla svými poklady potěšit i kamarády, moc se jim všem jejich vánoční „stromeček“ líbil.
Nakrájená jablíčka, mrkvičku a oříšky dal Vítek do několika košíků, upletených ze suché trávy a naskládal je pod borovou větvičku, kterou upevnil na stěnu ve společném pokoji v jeskyňce. Ještě dal do jednoho koutku seno a ze spižírny přinesl několik suchých šípků, které kamínkem rozdrtil a nachystal do hrníčku na uvaření čaje. Jako poslední přinesl ze spižírny, v lopuchovém listu zabalené, překvapení pro všechny, úplný poklad. Byl to kus plástve medu, který mu daly v létě lesní včely.
To jim tenkrát pomohl zahnat cizího loupeživého sršně, který je zlobil a pořád jim chtěl navrtat do jejich hnízda boční otvor, aby jim mohl chodit na med. Vítek tenkrát rychle svolal kamarády, straku Milenu a datla Frantu, a ti se společně do sršně pustili a ten měl co dělat, aby se uchránil před pořádným výpraskem.
Když měli vše krásně upraveno, ještě Vítek se Šmejdou přinesli par šišek na topení a už se všichni těšili na večer.
„Tak večer ahoj,“ rozloučili se a každý ještě běžel domů, aby si doma dali vše do pořádku a každý aby ještě překvapil něčím ze svých zásob.
Když se setmělo a bylo už jenom vidět zlaté hvězdičky na obloze a třpyt bělostného sněhu, sešli se všichni u jeskyňky, oprášili si z kožíšků a z peří sníh a zvědavě čekali, jak je to uvnitř nachystáno.
„Tak račte dále,“ zval je Vítek a všichni postupně vešli do pokoje.
Vítek už zapálil na větvičce malé smolné svíčičky, na stolečku z kamínku hořela větší svíce, v kamínkách praskaly hořící šišky a všude byla krásná vůně smůly a jehličí.
„To je krása,“ žasnuli všichni a stáli a koukali, protože tohle ještě nikdy neviděli.
„Tak se u nás posaďte, vyberte si každý místo kde se vám bude nejlépe sedět,“ pobídl je Vítek a jezevec každému pomáhal, aby se mohli usadit.
Straka s datlem měli dokonce připravené dřevěné špalíčky, na kterých se jim moc dobře sedělo, zajíček a a veverka se usadili do koutka s chvojím, které sloužilo jako pohodlná pohovka. Hned vedle měl zajíc svůj chomáček voňavého sena.
„Já si připadám jako ve snu,“ povídá zajíc Michal, „takový obrázek se mi v zimě jenom zdává.“
Všichni byli velice spokojení a pohodlně se usadili. Vítek ještě roznesl košíčky s dobrůtkami tak, aby si každý mohl po chuti brát, a postavil na kamínka vodu na uvaření šípkového čaje. Pak se také usadil pěkně poblíž kamen, aby mohl přikládat a starat se o oheň.
Všichni se koukali na svíčky a stromeček, byli potichu a vzpomínali.
Na co? No přece každý má své vzpomínky.
Vzpomínali na své tatínky, maminky a své bratříčky a sestřičky, jak jim s nimi bylo dobře, než je život rozvál po světě a jak jim po nich někdy bývá smutno.
Vítek potichoučku udělal čaj a nalil každému kalíšek a osladil jej medem z plástve.
Když se tak trochu „vysmutnili“ a všem se už začínaly lesknout oči, jak je vzpomínky roztesknily, povídá potichu Vítek: „pěkný Štědrý večer a hodně radosti a štěstí vám všem přeju a teď si pojďte připít, na to, že jsme se tak společně sešli a aby nám bylo dobře a veselo.“
Pak se napili všichni dobrého šípkového čaje a povídali si, vzpomínali na své milé, se kterými se už asi nikdy nesetkají. Protože, tak to už ve světě chodí.
Pak si vyprávěli, kdo a kde a kdy byl, co všechno každý z nich viděl a koho poznal a tak jim bylo pěkně. Každý z nich si bral z košíčku co má rád, zajíček mrkvičku a seno, veverka oříšky, straka a datel mlsali jablíčka a jezevec s Vítkem od každého trochu. A jak tak povídali a povídali, večer jim rychle ubíhal a už tu byla úplná noc.
„Teď bychom se mohli jít podívat ven, jak svítí hvězdy,“ povídá Vítek a všichni vyšli před jeskyňku.
V dáli bylo slyšet, jak v hájence u Sýkorů zpívají koledy. Až sem do lesa bylo, v tom svátečním nočním tichu slyšet, jak zvoní zvonky na vánočním stromku v hájovně. A bylo jim všem tak dobře, že se jim ani spát nechtělo a šli si ještě sednout ke kamínkům, Vítek přikládal, bylo jim všem hezky a vyprávěli si ještě dlouho do noci.
Když už bylo hodně pozdě, rozloučili se, Vítek s jezevcem je vyprovodili po cestičce stříbřité sněhem pěkný kousek od jeskyňky a rozešli se do svých domovů.
Všem se dneska moc pěkně usínalo, ve snu se jim zdálo, že jsou zase u svých maminek a tatínků a se svými bratříčky a sestřičkami a zase jim bylo moc pěkně.
Ale teď už jim nebylo smutno, protože věděli, že mají své kamarády, kteří je mají rádi a se kterými je jim dobře, jako jim bylo kdysi dobře doma, když byli malí, u maminky a tatínka.
A šťastný a spokojený může být jenom ten, kdo nemyslí jenom na sebe, ale myslí hlavně na své přátele, kamarády a všechny živé tvory, a to že je má rád, jim dokazuje svým opravdovým přátelstvím, svou nezištnou a poctivou pomocí.
A ten kdo myslí na druhé, nemůže být nikdy sám, protože, jak se říká, „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“ a tak, většinou, i ti druzí myslí na něj.
A i když se stane, že to tak někdy nevypadá a zdá se, že toto pravidlo neplatí, ono platí a je potřeba v něj věřit, jinak by byl život daleko těžší a smutnější.
