Usměvavá a chytrá pacientka Sára

Kdysi dávno na konci našeho města stála velká budova. Měla spoustu oken a asi tři patra. Byla šedá a už na první pohled vypadala smutně. Byla to dětská nemocnice, kam chodily nemocné děti. Některé tady byly chvíli, potřebovaly jen ošetřit a mohly jít domů, jiné tady musely zůstat i několik dní, protože byly moc nemocné. Některé dokonce přivezla i sanitka. Jedním z takových dětí byla i Sára.

Holčička s černými vlasy, rovnými jako hřebíky, s krásným úsměvem, ale s nemocným srdíčkem. Ležela tady v nemocnici už dlouho, a tak znala všechny doktory i sestřičky. Musela po nemocnici chodit velmi pomalu, protože se nesměla zadýchat. Její srdíčko by to pak nezvládlo. Ale ona si časem zvykla, a přestože byla tak nemocná, pořád se usmívala a rozdávala radost ostatním. Dala si za cíl užít si v nemocnici každý den a rozveselit ostatní děti, doktory i sestřičky.

Jednou ráno, když Sára slabě spala, uslyšela z dálky tichý pláč. Takové jemné vzlykání, z nějakého dalekého pokoje. Pomalu vstala a šla se podívat, odkud vzlykot vychází. O tři pokoje dál byly přivřené dveře. Sára do nich nakoukla. Na posteli spatřila kluka asi stejně starého, jako byla ona. Seděl tam, hlavu svěšenou v dlaních, ruce mokré od slz a potichu plakal.

Sára k němu opatrně přišla, sedla si vedle něj na postel a zeptala se: „Ahoj, ty jsi tady nový, že? Můžu se zeptat, proč jsi tak smutný? Bolí tě něco?“ Kluk se na ni podíval a stroze odpověděl: „Nech mě a běž pryč. Jsem nemocný, co by mi asi bylo?“

Sára tohle nečekala. Neřekla nic a odešla. Věděla, že to tak nemyslel, jen ho prostě něco moc trápilo a byl mrzutý. Protože ale byla naše malá pacientka chytré děvče, nevzdala to. Nenechá se přece odradit špatnou náladou nového kluka. Začala se na něj vyptávat sestřiček, kdo to je, jakou má nemoc a co by ho mohlo tak trápit. Zjistila, že nový pacient se jmenuje Ondra a že má nemocné koleno. Je to sportovec a čekaly ho velké závody. Jenže s nemocným kolenem na ně nemůže, i když tvrdě a dlouho trénoval. Teď místo závodů ležel v nemocnici a všechno to snažení bylo na nic.

Sára přemýšlela, co udělat, aby nebyl tak smutný, až na to přišla. Je tady hodně dětí a závody přece může udělat i tady, v nemocnici. Nejdřív uprosila doktory a sestřičky, aby jí to dovolily. Pak v nemocnici vybrala tu nejdelší chodbu, co tam je. Celou ji vyzdobila, vyrobila medaile a malé odměny pro účastníky. Pak svolala všechny děti z nemocnice. Některé se jen koukaly a některé závodily na invalidních vozíkách a některé to dokázaly i pěšky. Na vše dohlíželi doktoři a sestřičky, aby to bylo podle pravidel a bez úrazu.

Pro Ondru bylo vše jako překvapení. Aby nic nepoznal, Sára se domluvila se sestřičkou, aby ho vzala na vozík a řekla mu, že ho čeká nějaké vyšetření. Místo do ošetřovny ho odvezla na chodbu, kde probíhaly nemocniční závody. Byl úplně překvapený a byl moc rád. Všeho, čeho mohl, se zúčastnil. Byl to jeho nejhezčí den v nemocnici.

Když večer seděl na posteli a v ruce držel medaili, kterou vyhrál, nechal si zavolat na pokoj Sáru. Pomalu se k němu přiloudala svým tempem a on se jí zeptal: „Proč si to všechno udělala? Byl jsem na tebe zlý. Mrzí mě to. Promiň.“ „Nebyl jsi zlý. Jen moc smutný. Jsem tady už několik měsíců a vím, že každý, kdo sem přijde, je smutný. Ale není to tady tak špatné. Chtěla jsem ti to dokázat,“ odpověděla Sára. Ondra poděkoval a Sáru objal. Byl rád, že mu ukázala, že není všechno až tak hrozné, jak to na první pohled vypadá.