Žil byl jeden umělec. Rád maloval, tvořil sochy nebo navrhoval domy. Byl velmi šikovný a vše mu šlo od ruky. Jednoho dne ale dostal za úkol něco strašně těžkého a nevěděl, jak to zvládne. Přemýšlel a hloubal nad tím úkolem, ale dlouho jej nenapadalo, co by měl vytvořit.
Jednou za ním přišla jeho milá žena a viděla, že umělce něco trápí. Posadila se vedle něj a jemnou ručkou ho pohladila po rameni. „Umělče můj drahý, pověz mi, copak tě trápí?“ ptala se.
Umělec si povzdychl a pokrčil rameny. „Má drahá, dostal jsem velmi těžký úkol. Mám vytvořit něco krásného. Něco, co člověk potřebuje ke šťastnému životu. Já nevím, co by to mělo být.“ Zazoufal si.
Žena vedle něj mlčky seděla a přemýšlela, ovšem hned ji napadlo, co by to mohlo být. Svou ruku položila umělci na hruď a cítila, jak mu tluče srdce. „To, co každý potřebuje ke šťastnému životu je tady.“ Napověděla mu a s úsměvem odešla pryč, aby mu nechala prostor pro práci.
Umělec nechápal, co tím jeho žena myslela. Sáhl si na hruď, kde před chvílí byla její ruka. Ucítil své srdce, okamžitě pochopil a dal se do práce. Za pár hodin vytvořil veliké červené srdce a on se na něj spokojeně usmíval.
Další den si pro úkol měl přijít jeho objednavatel. Když viděl velké srdce, na tváři se mu objevil úsměv. „Ano, tohle přesně jsem chtěl.“ Řekl spokojeně. „Chtěl jsem, aby to dílo bylo plné lásky a aby každému udělalo radost hned od pohledu. Takhle si každý hned vzpomene, že když člověk bude mít srdce na pravém místě a bude všem dávat lásku, svět bude mnohem krásnější.“ Chválil si to pán objednavatel a klanil se umělci za dobře odvedenou práci.
Umělec byl se svým dílem spokojený a stejně tak jako objednavatel, i on se usmíval od ucha k uchu. Celý den děkoval své milované ženě, jak mu pomohla odhalit to, že každý na světě potřebuje lásku.
