Byli jednou tři motýli, jeden byl bílý, druhý červený a třetí žlutý. Měli krásnou zábavu, létali a hráli si ve slunečních paprscích. Na louce kvetly krásné květiny a motýlci přelétali z jedné květiny na druhou. To je tolik bavilo, že nebyli ani trochu unavení. V dálce však začalo hřmít a než se stihli schovat do bezpečí, smáčel jim déšť křídla.
Domů to měli daleko, proto přemýšleli, kam jen se ukrýt. Pršelo čím dál víc. Rozlétli se k lilii a prosili ji: „Lilie, milá lilie, pootevři malinko svůj květ, ať se do něj schováme.“ Ale lilie se přemluvit nenechala. Schovala by jen bílého motýlka, který je čistý jako ona. Ostatní pustit nechtěla. Lilii odpověď motýlka překvapila. „Ba ne, když nechceš pustit i mé bratříčky, nepůjdu k tobě ani já. Raději všichni promokneme.“
I přes stále hustější déšť se nenechali odradit odpovědí, rozlétli se k tulipánu a poprosili ho: „Tulipáne, tulipáne, pootevři trochu svůj květ, ať se v něm můžeme schovat, abychom nepromokli!“
Ale tulipán odpověděl: „Vám, žlutý a červený motýlku, otevřu, ale bílého motýlka nepustím.“ Tato odpověď se motýlkům nelíbila. Chtěli se schovat všichni. Ne jeden ani dva, ale všichni tři. „Když nepustíš i našeho bratra, bílého motýlka, nepůjdeme k tobě ani my.“ I když byli zoufalí, letěli dál.
Jediný, kdo se nad nimi slitoval, bylo Sluníčko. Když slunce zaslechlo, jak motýlci drží svorně pospolu, zahnalo déšť, a pak se ukázalo na obloze. Znovu zase zářilo ze všech sil a motýlkům vysušilo jejich křídla.
Opět jim nestálo nic v cestě a opět pokračovali v tančení mezi voňavými květy a až s blížící se tmou teprve odletěli domů spát.
