Tři hádanky

Nedaleko jednoho malebného lesa byla lehce rozpadlá chaloupka a v té bydlel chlapec Vilém se svou babičkou. Měli krásný a spokojený život. Sice strádali na penězích a majetku, ale zato měli lásky na rozdávání.

Avšak jednoho dne jejich rodinu postihlo veliké neštěstí. Babička chtěla Vilémovi dopřát a tak mu k narozeninám utrhla největší a nejkrásnější jablko z královské zahrady. Takový počin se nelíbil králově matce, o níž se říkalo, že se po předání trůnu stala nejzapšklejším a nejlakomějším člověkem v celém království, a jako zkušená bylinkářka jedné noci babičku začarovala a nechala za oknem tři obrázky. Když jí Vilém jako každé ráno nesl čaj a krajíc chleba, povšiml si, že je babička nemocná. Ihned se jí ptal, co se děje, ale odpověď ne a ne dostat. Smutný si sedl na postel a otočil hlavu k oknu a všiml si obrázků. Otevřel okno a vzal je do ruky, nebyl schopen pochopit, o co jde.

Rozhodl se proto běžet do vesnice, kde bydlela jeho blízká kamarádka Rozárka. Byla chytrá a v mnoha věcech vzdělaná. Vilémovi už sice docházely síly, ale do cíle se dostal. Zaklepal na dveře chaloupky a po otevření začal šílet a ukazoval Rozárce, co našel za oknem. Rozárka byla zmatená, ani nevěděla, o co jde, a tak řekla: „Zastav a v klidu mi vše vysvětli.“ Vilém se po chvilce pokračujícího zmatkování zastavil, zhluboka se nadechnul a začal tedy znovu povídat. 

Rozárka si ho vyslechla a chtěla znovu ukázat ty tři obrázky. Nebyl to lehký úkol, ale společnými silami se jim jeden z nich povedlo rozluštit. První úkol Viléma vysílal na Zlatou horu. Poděkoval Rozárce za pomoc a nebojácně se vydal na její vrchol. Jen co se otočil, zastavila ho Rozárka chytnutím za rameno a s klidným hlasem řekla: „Půjdu s tebou.“ Udělala krok z domu, zabouchla dveře a rozběhli se směrem ke Zlaté hoře.

Po pár hodinách těžké cesty v úmorném vedru se ocitli na jejím vrchu. Hoře se tak říkalo proto, že ležela přímo pod sluncem a díky raním paprskům vypadala, jako by byla celá ze zlata.

Prvním úkolem nebylo se na horu jen dostat, ale také najít vzácnou květinu. Hledali dlouhou dobu, pod zemí i mezi skalami, podařilo se. Teď zbývá poslední část, květinu vyjmout z jejího prostředí, a to bez poškození. Nebylo to snadné, protože s sebou neměli žádné náčiní, jenže Rozárčina chladná hlava dostala nápad. Otočila se, běžela k jedinému stromu na hoře, utrhla z něj kůru a následně s ní běžela k bylině. Kůru použila jako lopatu a květ s ní vyndala ze země.

Tím byl první úkol splněn. Plní radosti se na sebe otočili a s nadšením společně řekli: „Tak teď už jen dva úkoly.“ Vilém z kapsy vyndal další obrázek, na kterém byla vyobrazena chaloupka a dva stromy obklopené větrem. Dva stromy poukazovaly na číslo úkolu, a proto u jednoho z nich byla tečka. Nebyla však obyčejná, zblízka si člověk mohl všimnout, že tečka není tečkou, ale jedná se o hmoždíř, který je třeba v chaloupce najít a získat.

„To znám, je to stará bouda, kde bydlí královnina sestra Agáta. Chodívala jsem tam jako malá holka se svou babičkou,“ vyhrkla ze sebe Rozárka.

Tak se vydali na cestu a i přes její dálku to zvládli rychleji, než čekali. Možná to bylo jejich společností, ale možná tím, že měli zaneprázdněné hlavy. Oba totiž moc dobře věděli, že hmoždíř budou muset ukradnout, to ale nechtěli a ani by to s jejich čistými dušemi nedokázali.

Tak se rozhodli Agátě vše říct. Když byli přímo před dveřmi, zaklepali a nesměle si řekli o pomoc. Agáta jim na to odpověděla velmi prostě: „Ráda vám pomohu, ale musíte mi říct, o co jde.“ Tak se Vilém s Rozárkou pustili do vyprávění. Řekli jí, co se stalo, a ukázali jí všechny tři obrázky.

„Ano, takovou malbu znám, určitě to udělala má sestra sedící na hradě. Tak to vám ráda pomůžu.“ Dala jim hmoždíř a nejen to. „Pomůžu vám i s třetím úkolem.“

Lámali si hlavy, protože na třetím obrázku byla pouze sklenice. Nevěděli, co je tím myšleno, ale naštěstí byla Agáta se svou sestrou stále nějakým způsobem propojena a došlo jí, že teď musí udělat lektvar z jisté květiny a jablka, jež bylo pro Viléma ukradeno.

„Ale k čemu hmoždíř?“ ptal se Vilém. „To je přece jasné,“ odpověděla Rozárka. „Ingredience v něm musíme smíchat, aby kouzlo fungovalo.“

Vydali se tak z Agátiny chloupky přímo směrem k Vilémovi. Když se ocitli mezi dveřmi, viděli babičku, která strádala více než při Vilémově odchodu. Rychle si klekli k posteli a začali pracovat na lektvaru. Poté, co vymačkali šťávu z jablka, smíchali ji se zlatou bylinou z prvního úkolu.

Stěží otočili babičku směrem k nim a donutili ji se napít. Jen co polkla první kapku lektvaru, hned se jí udělalo lépe a poděkovala svým zachráncům. Ti si během cesty uvědomili, jak jsou sehraní a jeden pro druhého důležití. Tak se rozhodli nastěhovat do vesnice k Rozárce domů, protože její domov byl ze všech největší.

Šťastně tak odešli všichni čtyři i s babičkou do vesnice a trávili spolu každičkou volnou chvilku.