Tomík a jeho kamarád sněhulák

Když se v kalendáři objevil prosinec, nastala zima. Ručička na teploměru pořád klesala a na okně se tvořily mrazíky. Všechny děti čekaly na první vločky. Nemohly se dočkat, až se budou koulovat, stavět sněhuláky a sjíždět kopce na saních. I Tomášek byl nedočkavý. Byl to malý kluk, kterému začaly zimní prázdniny.

Hned vedle jeho domu byla obrovská louka s kopcem, kam si chodil hrát. V létě tam pouštěl draky a stavěl bunkry a v zimě se tam proháněl na saních a stavěl ze sněhu vše, co ho napadlo.

Dnes večer se dočkal. Na nebi se objevily první vločky a začal padat sníh. Snažil se co nejrychleji usnout a doufal, že až se vzbudí, bude všude bílo. A nespletl se.

Hned po snídani vyběhl na louku, začal nabalovat sníh a tvořit z nich koule. Postavil sněhuláka, který byl tak velký jako on. Oči mu vyrobil z kamínků, místo nosu mu dal mrkev, na hlavu hrnec a do ruky mu zapíchl větvičku. Vypadal nádherně. Tomík byl na sebe pyšný. Celý den se snažil ještě sněhuláka vylepšit a co nejlépe uplácat. Nakonec byl se svým dílem moc spokojený.

Večer, dříve než šel spát, se díval Tomášek z okna a viděl, jak padá hvězda. Vzpomněl si, že si může něco přát. A tak zašeptal: „Přeju si, ať je můj sněhulák opravdický a živý.“

Ráno ho vzbudilo klepání na okno. Rozespalýma očima se podíval, kdo to na něj tak brzo klepe. Ale viděl jen větvičku, která ťuká na parapet. Protřel si oči. Vstal a nemohl uvěřit tomu, co vidí. Před jeho oknem stál sněhulák, kterého stavěl na louce. Klepal na okno a volal: „Tome, vstávej, honem, než roztaju, pojď si hrát.“

Tomáš stál jak opařený. Pořád si protíral oči a myslel si, že se mu to jen zdá. Když otevřel okno, studený vzduch ho probudil a Tom si uvědomil, že to není sen. Jeho přání se splnilo. Sněhulák ožil.

Co nejrychleji šel Tomík ven, aby si ho prohlédl z blízka. Obcházel ho kolem dokola a pozoroval jej. Nevěřícně kroutil hlavou. 

„Co koukáš, chtěl jsi, ať jsem živý, tak jsem. Pojď si už hrát, ať toho co nejvíc stihneme,“ usmál se na něj jeho kamarád ze sněhu.

Tomáš pochopil, že je to pravda, a rozhodl se užít si co nejvíc jeho splněné přání.

Od té doby každý den zažívali spolu spoustu dobrodružství. Ani jeden den se v zimě nenudili. Z Tomáše a sněhuláka se stali nejlepší přátelé.

V kalendáři se ale přehouply měsíce a začínalo jaro. Slunce začalo víc a víc svítit a sněhulák začal tát. Tom věděl, že už ho neudrží v chladu a bylo mu to moc líto.

Sněhulák mu ale pomohl, aby nebyl tak smutný: „Tome, sundej ze mě kamínky, větvičku i hrnec a mrkev. Dej si to na poličku, ať na to vidíš a ať na mě nezapomeneš. Já už musím jít. Ale neboj, jakmile udeří mrazy, vrátím se. Stačí, když si mě uplácáš ze sněhu. Víš, na všechno je ten pravý čas. Teď je čas odejít, ale zase nastane čas, kdy se vrátím. Budu se na tebe těšit. Užij si léto.“ Tomášek ještě stihl sněhuláka obejmout.

Doma si pak dal vše na poličku, tak jak mu kamarád říkal. A pořád mu v uších zněla jeho slova. Na všechno je ten pravý čas. Jak Tomík rostl, zjistil, jak velkou pravdu sněhulák měl.