Tomáš a Radek byli bráškové. Dva neposední kluci, kteří neustále něco vymýšleli. Oba dva měli světlé rozcuchané vlasy. Stály jim na všechny strany. Kukadla zelená jako dva hrášky. Moc se vždycky těšili na prázdniny, protože jezdili ke svému dědečkovi na chalupu do hor. Jejich děda byl moc chytrý a pokaždé pro své milované kluky něco vymyslel. Když ale byli Tomáš a Radek u dědy naposledy, stalo se něco zvláštního. Odehrálo se to o podzimních prázdninách.
Dědova chaloupka byla v lese uprostřed nejvyšších hor. Všude kolem ní jen stromy. Už bylo chladno, a tak kluci chodili s dědečkem pro dřevo a suché šišky, aby si mohli v chaloupce pořádně zatopit. Když se takhle jednou procházeli lesem, dědeček se zadíval do koruny stromů a povídá: „Kluci, co kdybychom si postavili dům na stromě?“ „To je super nápad, dědo!“ vykřikl Tomáš a už utíkal pro nějaké dřevo, které by se na to hodilo. Radek mezitím zaběhl do chaloupky pro pilu, kladivo a hřebíky. Než se dědeček nadál, byli kluci u něj s potřebnými věcmi. A tak se dali do práce.
Dědeček jim říkal, co a jak mají dělat. Tomáš vylezl na strom a zatloukal dřeva, která mu dědeček a Radek dole nařezávali a podávali. Netrvalo to dlouho a na stromě stál krásný dům ze dřeva. Měl jedno okno, dveře a lezlo se k němu po žebříku. „Dědo, to je super! Doneseme si tam deník, mapu, kompas a dalekohled. Budeme tam plánovat tajné výpravy a pozorovat zvířata. To budou zase ty nejlepší prázdniny. Děkujeme!“ výskali kluci.
Tomáš i Radek trávili v domě na stromě každý den. Měli to tam moc rádi. Pár jejich kamarádů se o domě na stromě dozvědělo a chtěli se taky přijít podívat dovnitř. Když se ale zeptali Tomáše a Radka, nepustili je tam. „Ne, tam nemůžete. To je náš dům! Tam můžeme chodit jen my dva,“ odpovídali Tomáš a Radek z okna stromového domu. A tak jejich kamarádi vždycky odešli smutně domů. To se ale nelíbilo jejich dědečkovi. Když se téměř každý den opakovalo, jak se jeho vnuci chovají, rozhodl se, že s tím něco udělá.
Tomáš i Radek měli svého dědečka rádi a věděli o něm snad úplně všechno. Jednu věc jim ale jejich děda neřekl. Tak trošku umí čarovat. A tak jednou, když kluci spokojeně spali, přišel dědeček k domku na stromě. Zvedl ruce, zamával kolem a potichu pronesl zaklínadlo: „Dveře stromové, zamkněte se úplně. Schovejte se v listnaté koruně. Neotvírejte dům, dokud kluci nezahodí svůj lakomý um. Až jak se oba budou chtít podělit a pustit do domu kamarády, otevři své dveře a zavři až za jejich zády.“ Jakmile to dědeček do nočního ticha odříkal, listí se zvedlo, vánek foukl a dveře stromového domu pomalu zamkl.
Tomáš a Radek netušili, co se tehdy v noci stalo. Když na druhý den vyšplhali na žebřík a chtěli vejít do domu na stromě, nechápali, proč jim nejde otevřít. Dlouho to zkoušeli. Ale marně. Šli se tedy poradit za dědečkem.
„Dědo, proč nám nejde otevřít dům na stromě? Pomůžeš nám? Je třeba ho opravit.“ „Dům ale není pokažený. Nepotřebuje spravit. Možná má důvod, proč vás dovnitř nechce pustit. Přemýšlejte, co jste udělali špatně. Proč by se mohl dům nazlobit a nepustit vás tam,“ vysvětloval dědeček a doufal, že na to kluci přijdou sami.
Tomáš i Radek nejdříve nechápali, co jim to děda říká. Pak se ale zamysleli a po chvíli jim to došlo. Postavili se tedy pod strom a začali volat: „My jsme nechtěli nikoho k tobě pustit dovnitř, že ano? Proto ses zamkl i před námi? Je nám to líto. Už nebudeme lakomí. Můžou k tobě i naši kamarádi, dobře? Slibujeme!“ Když to slyšel dědeček, mrknul na dům a ten hned věděl, že může otevřít. Kluci se rozběhli na žebřík, div málem nespadli. A svůj slib splnili. V domě si od té doby hráli nejen oni, ale s nimi i jejich kamarádi. A dokonce Tomáš i Radek uznali, že je to s kamarády větší legrace. A dědeček? Ten dodnes nikomu neprozradil své tajemství. A svou moc občas ještě používá na to, aby vše bylo tak, jak má být.
Velmi poučné příběhy. Chtěli bychom, aby naše děti četly rády. A my dospělí jim v tom pomůžeme.