Tisíc slz

Byl jednou jeden krásný mladík, který žil v hlubokém lese na horách se svou matkou, jež byla čarodějnice. Nedaleko v chaloupce žila dívka, krásná, s tváří bílou jako sníh a rty rudými jako růže. Nepocházela z bohaté rodiny, ale měla zlaté srdce. Každé ráno chodila ke studni pro vodu, kde potkávala Tomáše, který jí vždy pomáhal s těžkými vědry a vždy ji rozesmál, když měla těžký den. Oba si byli každý den jistí, že jejich srdce bijí jedno pro druhé. Jednoho dne však Katka čekala na Tomáše u studny jako každé ráno, ale Tomáš nebyl k nalezení.

Pustila se tedy do práce sama a přemýšlela, jestli se mu nestalo něco zlého. Nechtěla hned myslet na chmurné myšlenky, ale ve vzduchu necítila nic dobrého. Vše se jí potvrdilo, když se u studny nikdo neobjevil ani v dalších dnech. Katka si smutně sedla na kbelík naproti studni a naříkala: „Kam ses poděl, můj drahý? Vypařil ses do vzduchu, nebo už mě nemiluješ?“ V tu chvíli se na studnu posadil černý havran a zakrákal. Pak dívku mlčky pozoroval a pročesával si černé peří.

Katka si otřela slzy, které jí tekly při pomyšlení na Tomáše, a pomalu přešla ke studni. Jemně pohladila havrana po křídlech a řekla: „Alespoň tu budeš se mnou, takže mi práce nebude ubíhat tak pomalu.“ Dívka chodila každý den ke studni pro vodu jako obvykle, ale od toho dne už nezpívala ani se neusmívala. Místo toho vždycky uronila pár slz pro svého milého, který ji náhle opustil a ona netušila proč. Jediný, kdo jí zůstal, byl havran, který na ni každé ráno čekal u studny, aby si s ním mohla promluvit a svěřit se mu se svými starostmi.

A tak dny pomalu plynuly, měsíce, ba i roky, až přišel den, kdy se v jejich domě zastavil mladý a velmi bohatý kupec, který potřeboval přenocovat. „Hezké děvče máte, ale taky šikovné. Lepší jídlo jsem jakživ nejedl,“ liboval si po večeři kupec a rodiče se hrdě usmívali. „Byla by z ní dobrá nevěsta. Dobře bych se o ni postaral a dal jí vše, o co by si řekla,“ pravil. Když to Katka uslyšela, žalem ji píchlo u srdce.

„Ruka naší dcery ještě nikomu nepatří a i my bychom si přáli zetě, jako jste vy,“ radostně řekl otec, a tak přislíbili Katčinu ruku kupci. Brzy se začala chystat svatba pro Katku a kupce, který se nemohl dočkat své nevěsty. Katka však navzdory třem rokům, které už uběhly, nemohla na Tomáše zapomenout. On byl její pravou láskou. I když si v den svatby oblékala své šaty, tak plakala a naříkala. Najednou se však na oblaku objevil černý havran, kterého u studny vídávala.

„Tak ty jsi se na mě přišel naposledy podívat? Odteď už budu bydlet se svým manželem. Ani nevíš, jak moc mi chybí Tomáš. Kéž bych si mohla vzít jeho,“ truchlila a skryla si tvář do dlaní. „To i můžeš, Katko,“ ozval se hrubý mužský hlas a Katka téměř omdlela. Najednou tam stál po letech Tomáš a ona mu padla hned radostí do náruče. „Jak to?“ zeptala se a její milý jí vtiskl polibek na čelo.

„Moje matka nechtěla, abych si tě vzal, a tak mě proklela. Proměnil jsem se v havrana a člověkem jsem se mohl opět stát, ledaže za mě někdo uroní tisíc slz z pravé lásky. Nedoufal jsem, že se to stane, ale ty jsi to dokázala. Pokud mě miluješ tak jako já tebe, vezmeš si mě?“ řekl Tomáš a klekl si před Katku. Ta nadšeně přikývla a vtom venku začalo sněžit. Katka hned svatbu s kupcem zrušila, a i když to její rodiče příliš nepotěšilo, Katka byla konečně šťastná po boku muže, kterého milovala. Ještě téhož roku na Vánoce se vzali a žili spolu šťastně.