Tajemství v jezeře

V jedné daleké cizí zemi úplně na samotě stálo malé stavení. Byl to starší domeček. Měl červenou ztrouchnivělou střechu, velká stará okna, která vrzala, a byl úplně celý dřevěný. Bydleli v něm babička, dědeček a jejich vnouček.

Byl to malý šikovný chlapeček, který se jmenoval Kristián. Měl hnědé vlnité vlásky a na hlavě nosil černý šátek. Bez ustání něco vymýšlel a na něco si hrál. Měl obrovskou fantazii. Někdy byl kuchař, někdy lovec a někdy hrdina, který zachraňuje svět.

Protože jejich dům stál hned u jezera, jeho nejčastější hry byly u vody. Miloval, když si mohl postavit vor a vyplout na jezero. Připadal si tak jako ten nejodvážnější pirát na celém světě. I když měl rád vodu, netušil, jaké tajemství jeho jezero skrývalo.

Jednoho krásného teplého odpoledne řekl babičce a dědečkovi, že si jde hrát k jezeru. Sedl si na břeh a pozoroval rybky. Potom si vzal klacek a hrál si, že je to jeho meč. Skákal z kamene na kámen a u toho vykřikoval: „Do boje, vy bando zlodějská!“ Vtom mu v zápalu hry na jednom kameni uklouzla noha a spadl do hluboké vody. Jediné, co stačil udělat, než se ztratil pod hladinou, byl výkřik. Když babička a dědeček vyběhli ven, nikde svého Kristiánka neviděli. Na zemi u kamenů jen našli jeho černý šátek.

Volali na něj a hledali ho, až najednou uslyšeli známý hlas: „Babičko, dědečku, tady jsem.“ Byl to on. Jejich odvážný vnouček se dokázal zachytit té největší větve, která v jezeře plula. Jak byli šťastní, že ho vidí! Ale jak ho dostanou do bezpečí na břeh? Podívali se na sebe a v tu chvíli přesně věděli, co mají dělat. Nadechli se a oba jednohlasně začali volat. „Dráčku, dráčku, pojď k nám blíž, teď už to smíš. O pomoc tě moc prosíme, našeho Kristiánka bez tebe nezachráníme.“

Chlapeček netušil, co to jeho prarodiče vyvádějí. V tu chvíli se z ničeho nic zvedl vítr, ve vodě se začal tvořit obrovský vír a pomalu se z ní začalo něco vynořovat. Kristián se co nejpevněji držel větve a nevěřil svým očím. Z hlubiny jezera se vynořil vodní drak. Byl obrovský, ale Kristián se ho nebál. Drak natáhl hlavu se svým dlouhatánským krkem a nastavil se tak, aby chlapeček mohl na něj vlézt a pevně se chytit. Pomalým a klidným pohybem bezpečně dopravil dráček Kristiánka na břeh. Pak zmizel ve svém jezeře.

Od té doby už si vnouček nehraje u vody sám. Každé ráno se nad jezerní hladinou ozývá ta samá říkanka. „Dráčku, dráčku, pojď ke mně blíž, teď už to smíš.“ A když se dráček vynoří, pro Kristiánka začíná to pravé dobrodružství.