Pohádky o zvířátkách klasické jako O 3 prasátkách, Zvířátka a loupežníci nebo netradiční Jak se štěňátko vydalo do světa, O veverce Leontýnce a další.
Když prší, je všude hodně vody. Rybníky se zvedají, řeky se zvětšují a na chodnících se tvoří potůčky. Jednou se stalo, že i řeka v naší vesnici se natolik zvedla, že se málem vylila. Všechno tehdy zachránili bobři a jejich kamarádi ptáčci. A to jen díky tomu, že si navzájem pomohli. Jak to tehdy bylo?
Pokračovat ve čtení →
Medvědice Líza žila úplně sama ve své jeskyni v lese. Bydlela v ní teprve krátce – ještě nedávno totiž žila v jeskyni se svými rodiči. Na bydlení sama si proto teprve zvykala. Největší potíže jí dělaly noci. Nedaleko jeskyně totiž stála dřevěná chatka a Líza v ní po nocích často vídala podivná světla a stíny a někdy dokonce slýchala různé strašidelné zvuky. Myslela si, že v chatce straší a za tmy se proto často bála.
Pokračovat ve čtení →
Za velkým kopcem stál krásný dům. Nebyl to ale obyčejný dům. Byl modrý jako nebe a na něm byla namalovaná sluníčka. Střechu měl jasně červenou. Stál uprostřed rozkvetlé louky. Všude kolem něj dokola kvetly barevné a voňavé květiny. Co to ale bylo za dům?
Pokračovat ve čtení →
Kohoutek, slepička Bertička a několik jejích sestřiček žilo spokojeně v kurníku. Bertička byla v očekávání a seděla na vajíčkách, ze kterých se měla vylíhnout úžasná kuřátka. Bylo jich pět a už se s kohoutkem nemohli dočkat, až budou běhat po dvoře.
Pokračovat ve čtení →
Jistě Vám nemusím vyprávět o tom, kde žijí krtci. Celičký den se pohybují pod zemí, svými mohutnými tlapami, které připomínají lopaty, se prohrabují hlínou a hledají, co by slupli. Pod zemí je tma, vidět tam není, a tak mají krtci jen úplně malá očička.
Pokračovat ve čtení →
Liduška byla blonďatá holčička, která trávila nejvíce času v lese. Moc ráda si tam četla, odpočívala a dávala do krmelců různé dobroty pro srnky. Milovala, když si mohla jen tak lehnout do mechu, cítit vůni hříbků a zkoušet lesní ovoce, které rostlo všude kolem. Jednou ale Liduška potkala v lese někoho, koho ještě nikdy neviděla. Ani vlastně netušila, že někdo takový existuje.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden krásný les, kde žila zvířátka všeho druhu. Našli byste tu malé broučky, krásné ptáčky, mlsné jezevce, ale také velké jeleny s majestátním parožím. Všechna zvířátka v lese se přátelila a nikdo si neprováděl nic zlého. Všichni na sebe byli hodní a kdykoliv někdo ze zvířátek potřeboval s něčím pomoci, mohl se na kohokoliv obrátit.
Pokračovat ve čtení →
Každá straka má ráda lesklé věci, to ví všechny malé děti. A straka z naší pohádky, to nebyla žádná výjimka. Kradla kde se dalo. Šperky, mince, drahokamy, dokonce i sojčí peříčko z hnízda uloupila, zkrátka bylo to s ní k nevydržení. Ostatní zvířatka jí domlouvala a vysvětlovala, ale straka vždy slíbila, že zlodějiny nechá, ale za chvíli už zase lítala nad lesem s lesklými řetízky v zobáku.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden rybníček, ve kterém žilo společenství žabiček. Říkaly si Kuňkalky. Tvořily si krásné žabí městečko, kde bylo čisto, dostatek potravy a žily si tam ve svém žabím míru a poklidu. Ale nemělo to trvat napořád.
Pokračovat ve čtení →
Představte si, jak by se vám žilo, kdybyste si svůj domeček pořád nosili na zádech. Kdykoliv by začalo kapat nebo byste se cítili unavení, mohli byste se prostě schovat, přečkat déšť nebo si vydechnout. A přesně takový domeček měla na zádech Zorka, roztomilá šnečí holka.
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno v jednom předalekém království žila princezna jménem Sofie. Byla zamilovaná do rytíře Adama a on zase do ní. Mělo to však jeden háček – Sofiin otec, král, tvrdil, že princezna by si měla vzít někoho urozeného, nejlépe prince. Ne nějakého rytíře.
Pokračovat ve čtení →
V jedné hezké zahrádce stála klec. Byla plná hoblin a sena. V té kleci bydlelo morče. Jmenovalo se Mišpulín. Byl to sameček. Měl hnědou huňatou srst, oči hnědé jako čokoládka a byl tuze lenivý. Celé dny jen ležel a hověl si v domečku. Když měl na něco chuť, začal hlasitě pískat. Nejraději prostě jen jedl, spal a převaloval se ve své kleci. A byl pořád těžší a těžší.
Pokračovat ve čtení →
V tom nejhlubším lese plném mechu, stromů a kapradí žil malý skřítek. Byl malý asi jako hříbek, nosil zelenou špičatou čepici a tvářičky měl pořád červené. Byl moc hodný a pořád se usmíval. Všechna zvířátka ho měla ráda. A protože byl pořád veselý a měl ze všeho radost, všichni mu říkali Radovánek.
Pokračovat ve čtení →
Mezi žirafami byl vysoký krk symbolem krásy – čím vyšší krk žirafa měla, tím byla krásnější. Nejvyšší krk v širokém okolí měla žirafa jménem Sára. To ji činilo nejkrásnější žirafou ze všech. A Sára si to moc dobře uvědomovala – byla na svůj krk velmi pyšná a vůbec se tím netajila. Chovala se k ostatním domýšlivě a povýšeně. Utahovala si z žiraf s menším krkem a kamarádila se jen s těmi, které měly také vysoké krky.
Pokračovat ve čtení →
Za několika lesy a několika poli byl rybník. Plulo na něm několik leknínů a kolem něj rostlo rákosí. Z rákosí se pravidelně ozývaly zvuky. „Kvaky, kvak, kvaky, kvak.“ Takové kvákání znamenalo, že si u rybníka vykládají dva žabáci. Jmenovali se Hop a Skok. Byli to dva žabí bráškové. Žili u rybníka už hodně dlouho. Přes den se před sluníčkem schovávali v rákosí a večer se uvelebili na leknínu, aby zakvákali svou písničku na dobrou noc. Lidé, kteří bydleli u rybníka, si na to tak zvykli, že bez toho nemohli ani usnout. Jeden večer bylo ale něco jinak.
Pokračovat ve čtení →