Loupežníci budí děs a hrůzu, ale v našich pohádkách je kdekdo přechytračí – zvířátka i lidi. Tak se vůbec nebojte, že u pohádky o loupežnících neusnete. My totiž dobře víme, že hamižnost a zlodějina musí být po zásluze potrestány.
V jedné vsi stál na břehu řeky mlýn, kde s těžkou prací mlynáři pomáhal po mnoho let chytrý oslík. Ale jak šel čas, oslík stárnul a práce udělal každý rok o trochu méně. Nakonec si mlynář řekl, že starý osel je mu už k ničemu, a místo vděku za dlouholetou pomoc vyhnal oslíka ven se slovy: „Zmiz odsud, ty darmojede, beztak už mi nejsi k užitku.“
Pokračovat ve čtení →
Jakmile se Chytrouška uvelebila ve své noře, kde se narodila a ze které svojí chytrostí vypudila starého jezevce Bublu, nastaly pro ni všední časy. Každý jeden den proběhl stejně jako druhý další a Chytrouška, která byla zvyklá, že život jí přinášel všelijaká překvapení, začala mít dlouhou chvíli. Cítila se osaměle a toužila opět po nějakém dobrodružství.
Pokračovat ve čtení →
V černém lese daleko mezi skalami žil loupežník. Měl dlouhé spletené vousy, na hlavě roztrhaný klobouk a pod ním mu trčely huňaté černé vlasy. Bydlel u těch nejvyšších skal v ukryté jeskyni. Nebyl zlý, jen nic jiného než loupení neznal.
Pokračovat ve čtení →
Uprostřed hlubokého lesa bylo zvláštní obydlí. Bylo postavené v koruně stromu, takže ho málokdo viděl. Bydlel v něm loupežník Karlos. Byl hodný. Spíš jen dohlížel na kolemjdoucí a loupil jen u těch, kteří měli nadbytek peněz, nechtěli se rozdělit a sobecky si to schovávali pro sebe. Měl úplně na krátko ostříhané vlasy a na obličeji krátké vousy. U obočí malou roztomilou jizvu a svýma krásnýma velkýma očima očaroval snad každého. Měl ale jeden nešvar. Špatně slyšel na jedno ucho. Karlos si rád vysedával na svém domě ve stromě a pozoroval svrchu vše, co se v lese dělo. Jednou ale uviděl někoho, na koho nikdy nezapomněl. Bylo to setkání, které navždy změnilo jeho život.
Pokračovat ve čtení →
V lesích žijí zvířátka a rostou tam stromy i houby. V lese můžeme najít lesní plody jako třeba borůvky a jahůdky. Já znám ale les, kde nebydlela vždycky jen zvířata. Do toho lesa se každý bál chodit. Byl černý, hluboký a hodně lidí říkalo, že je začarovaný. V tomhle lese totiž bydleli loupežníci. Každého, kdo se jen opovážil projít tímto lesem, okradli. Nikdo neví, kde přesně bydleli, a nikdo ani neví, kolik jich bylo. Všichni z nich ale měli velký strach.
Pokračovat ve čtení →
Za mrazivou skálou a vysokými kopci bylo velké království. Bydleli v něm král s královnou a jejich malí princové. Jmenovali se Simon a Sanel. Oba dva měli černé vlásky, temně hnědé oči a úsměv od ucha k uchu. Byli moc hodní a chytří. Jejich rodiče na ně byli pyšní. Každý den vymýšleli hry, které si zahrají, a z každé chvíle dokázali udělat výjimečnou. Každý den s nimi byl kouzelný.
Pokračovat ve čtení →