Pohádky o liškách

Taneční veselice na mýtince pod starou osikou, kterou Chytrouška vymyslela a zorganizovala, byla pro lesní zvířátka něčím novým a nebývalým. Měla veliký ohlas. Všude po lese se o ní mluvilo, a tak nezůstalo jen při jedné zábavě. Došlo i na další a zúčastňovalo se jich čím dále více a více zájemců. Z Chytroušky se postupně stávala velmi vážená osobnost.

Chytrouška se dlouho trápila tím, co se stalo malému prasátku Andulce. No ale copak za to mohla? Copak mohla tušit, že lidé jsou tak neukáznění a nechávají v lese po sobě takový nepořádek? Nemohla se s tím smířit, a tak se rozhodla dát věci do pořádku.

Tak jak nelze chytat vítr v poli, tak by nešlo ani chytit Chytroušku se Šediváčkem. Ti dva výtečníci neměli nikdy a nikde, jak se říká, dlouhé stání. Jejich mladá rozbouřená krev jim totiž nedala nikdy chvilku klidu. Hned byli tam a hned zas jinde, no prostě byli to takoví malí, hraví rošťáci.

Chytrouška si velmi dobře uvědomovala, že to dobrodružství s tou zmrzlinou už se nemůže opakovat. Zmrzlinář, pan Smetana, už podruhé nenaletí na Šediváčkovy „psí oči“. To by se oba dva naši uličníci se zlou potázali. Ale když ona jim tolik chutnala. Hmhm, při sladké vzpomínce na tu dobrotu smutně pofňukávali.                                                                             

Chytrouška nebyla svému jménu nic dlužna. Ale samotná chytrost není nikomu dána při narození jen tak pro nic za nic, tu musí od svého mládí každý získat samostatným učením. A tak se stalo, že Chytrouška, jak vyrůstala na hájovně, naučila se mnoha věcem, které nyní mohla v lese, v prostředí pro ni zcela neznámém, dokonce i dobře použít.

Chytrouška našla ve vlčkovi Šediváčkovi kamaráda, kterého jí ostatní zvířátka v lese tak trošku i někdy záviděla. Oba dva se velice dobře doplňovali. Ale Chytrouška byla vždy ta, která přišla jako první s jakýmkoli nápadem. A vlček Šediváček? Ten byl takový dobrák, jak se říká, od kosti a ochotně a rád s Chytrouškou prováděl všelijaké ty lumpačinky, kterými ti dva rošťáci kolikrát i nahněvali ostatní zvířátka.

Nedaleko od Brna je vesnička, která je velice známá a velice slavná. A slavná je proto, že v lesích, které rostou na kopečku nad vesničkou, se kdysi narodila velice chytrá kmotra liška, které všichni lidé pro její chytrost a mazanost říkali Chytrouška.

Liška Laura už odmala snila o tom, že bude jednoho dne létat. Všichni jí říkali, že to není možné – lišky přece nelétají a nikdy létat nebudou. Dokonce ani rodiče ji v jejím snu nepodporovali. Přesto však každý den toužebně pozorovala ptáky, jak krouží nad vysokými korunami stromů a představovala si, jak se k nim jednoho dne přidá.

Ve vesnici se začala ztrácet kuřata. Ať si vesničané své kurníky chránili jakkoliv, nic jim to nebylo platné. Vše měla na svědomí liška. Vždy se nečekané přiblížila a nechala po sobě spoušť. Ničila kurníky a odnášela si kuřata. Protože si hospodáři nevěděli s počínáním lišky rady, rozhodla se nakonec zvířata na lišku vyzrát sama.

Liška si naplnila své bříško sedmi mladými havrany, kteří se jí připletli do cesty. Dobře se najedla a tím si zlepšila náladu. Vesele začala skotačit na palouku. Při jednom kotrmelci uviděla, jak v trávě leze hlemýžď.

Byla jednou jedna lstivá liška. Dostala velký hlad, tak se rozhodla vylézt ze svého doupěte a vyčenichat nějakou kořist. Běhala křížem krážem po čerstvě zoraném poli a slídila po myších. Vtom narazila na ježka, který seděl pohodlně u myšího hnízda a zrovna se pouštěl s velkou chutí do žrádla.