Byl jednou jeden malý hustý les, který byl krásný během celého roku. Každé roční období na něm nechalo své kouzlo. Vždy krásně vzkvétal a v zimě se měnil na bílou zasněženou krajinku. Všichni v něm byli šťastní. Nejkrásnější čas v tomto lese byl ovšem právě na podzim.
Pokračovat ve čtení →
Ahoj! Jmenuji se Rumělka a jsem jednorožec. Vlastně jednorožka, protože jsem holka. Dnes jedu se svým novým pánem do nového domova. Je to čaroděj, který má ve svém kouzelném lese už dva další jednorožce. Moc se na ně těším. Určitě se hned skamarádíme a budeme jedna veliká parta.
Pokračovat ve čtení →
Byla jednou jedna maličká veverka Vivi, která si spokojeně žila na vysokém stromku v lese. Skákala z větvičky na větvičku a z dálky byste zpozorovali jen huňatý oranžový ocásek. Veverka Vivi si usilovně hledala po lese to, co milovala nejvíc. Chutnaly jí houby, bobule či oříšky, které si poctivě ukládala do díry v kmeni jejího stromu. Tam měla svůj úkryt pěkně vystlaný větvičkami.
Pokračovat ve čtení →
Jednoho dne požádala Mášu a medvěda paní Zajícová, jestli by jí pohlídali dva malé rošťáky – malé zajíčky, kteří poklidně spinkali v kočárku. Máša i medvěd souhlasili. To bude snadné, vždyť spinkají. A než se vzbudí, jejich maminka bude z nákupu zpátky.
Pokračovat ve čtení →
Ten den měla Máša svátek. Dostala od maminky nádherný prstýnek s barevným kamínkem. Moc se jí líbil a hned ho šla ukázat medvědovi.
Pokračovat ve čtení →
Byl teplý podzim, sluníčko svítilo a Máša s medvědem si šli hrát do lesa.
„Dáme si závody,“ navrhla Máša. „Kdo doběhne první k tomu velkému pařezu, vyhrál.“
Medvěd přikývl a už se těšil, že tenhle závod určitě vyhraje.
Pokračovat ve čtení →
Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Máša. Bydlela na kraji lesa v jediném domečku široko daleko. Proto ji mrzelo, že tam nemá žádné kamarády. I tak se ale dokázala radovat se zvířátky na dvoře.
Pokračovat ve čtení →
Schylovalo se k tomu už dlouho. Obloha na nebi se připravovala na první sníh. Zimní vločky se chystaly v mracích, ale dávaly si pořád nějak na čas. Vykukovaly, chtěly spadnout, ale na poslední chvíli si to ještě rozmyslely. Když se v kalendáři ovšem ukázal měsíc prosinec, měly vločky volný pád povolen, ba dokonce doporučen. A tak to rozjely. Padaly a padaly a vrstvily se hezky na sebe, až celou zemi zahalila bílá pokrývka. S prvním sněhem se taky ukazovaly první stopy ve sněhu. Každý, kdo se prošel, zanechal po sobě ve sněhovém koberci svou stopu.
Pokračovat ve čtení →
Tomáš a Radek byli bráškové. Dva neposední kluci, kteří neustále něco vymýšleli. Oba dva měli světlé rozcuchané vlasy. Stály jim na všechny strany. Kukadla zelená jako dva hrášky. Moc se vždycky těšili na prázdniny, protože jezdili ke svému dědečkovi na chalupu do hor. Jejich děda byl moc chytrý a pokaždé pro své milované kluky něco vymyslel. Když ale byli Tomáš a Radek u dědy naposledy, stalo se něco zvláštního. Odehrálo se to o podzimních prázdninách.
Pokračovat ve čtení →
V dubovém lese bydlí několik zvířátek. Lišky tam mají své nory, ježci své pelíšky v listí a veverky domečky ve stromech. Všechna zvířata tam žijí hezky spolu. Je to taková zvířecí dubová vesnice. Starostkou v této lesní vesnici je sova. Nejmoudřejší zvíře v lese. Dohlíží z výšky na to, aby se zvířátka měla dobře a aby se nic špatného nestalo.
Pokračovat ve čtení →