Už máte dost princezen a velkých bohatýrů? V těchto pohádkách jsou hlavními postavami děti. Možná se právě v pohádce o dětech vaše dítko pozná nebo si odnese ponaučení. A pokud vám chybí pohádka o vašem dítěti, zkuste nám napsat. Pohádky o dítěti na přání umíme vyprávět také.
Když se narodil na Českém Krumlově malý Petřík, všichni se radovali. Rodiče pořídili miminku ty nejlepší chůvy, které byly k sehnání, aby se o děťátko staraly ve dne v noci. Malý Petřík však v postýlce nechtěl spinkat, plakal v ní, a tak ho musely služebné často nosit a kolébat v náručí. Není se čemu divit, že byly brzy všechny unavené a usínaly u dveří pokoje vsedě na židli, některé dokonce rovnou vestoje.
Pokračovat ve čtení →
Na okraji pohádkové vesnice stál barevný dům. Měl dvě patra, růžová okna, modré stěny jako nebe a střechu žlutou jako sluníčko. Nikdo ale v tom krásném pestrobarevném domě nebydlel. Přesto byl každý den plný dětí. Jak to?
Pokračovat ve čtení →
Lucka a Jakub dostali na Vánoce štěně. Malé, milé, zlaté, všichni se z něj radovali, všichni ho obskakovali, kupovali mu hračky, nosili mu dobrůtky, mazlili se s ním. Všechno bylo super, nikdo z rodiny nepočítal, že by mohly být se štěňátkem nějaké velké problémy. Společně se po Vánocích těšili i na Silvestra.
Pokračovat ve čtení →
Na kraji města stojí krásná vila. Je to dům, kde žije několik rodin. Všichni se spolu kamarádí a taky spolu pořádají různé akce. Například stanovačku nebo grilovačku. V přízemí vily bydlí se svými rodiči klučina jménem Dominik. Je to rošťák každým coulem, ale i tak ho mají všichni rádi.
Pokračovat ve čtení →
Tomáš se svými třemi sourozenci jezdil každý rok, těsně před Vánocemi, k babičce. Společně si sedli k peci, louskali oříšky a povídali si. Vyprávěla ale hlavně babička. O tom, jak trávila Vánoce ona v době, kdy byla ještě mladá.
Pokračovat ve čtení →
Když zajde sluníčko a nebe zahalí černá deka, je to znamení, že by se mělo jít spát. Všude je ticho, jen sem tam někde zazní malinké cinknutí, když vyjde malá hvězdička. Dětské pokojíčky se zhasnou a ozývá se z nich pravidelné oddechování. Právě v tuto chvíli se do oken dětí začínají dívat malí noční skřítkové. Jsou to takoví stříbrní mužíčci, kteří kontrolují dětská přání.
Pokračovat ve čtení →
Na kraji města byl velký kopec. Byl to perfektní svah pro zimní dovádění. V zimě na něj chodily děti z celého města. Jezdily na něm na saních a bobech. Uprostřed toho kopce stál mohutný strom. Měl silné větve. A každou zimu na nich sedělo několik havranů. Ze stromu měli krásný výhled a skvěle viděli na celý kopec.
Pokračovat ve čtení →
Všechny děti čekají na 5. prosince. V noci z pátého na šestého totiž chodí Mikuláš a nechává všem hodným dětem v botách sladkosti a ovoce. Sourozenci Zuzka a Daniel také netrpělivě čekali na ráno, aby v kozačce našli ráno sladké dobroty.
Pokračovat ve čtení →
Tomáš a Radek byli bráškové. Dva neposední kluci, kteří neustále něco vymýšleli. Oba dva měli světlé rozcuchané vlasy. Stály jim na všechny strany. Kukadla zelená jako dva hrášky. Moc se vždycky těšili na prázdniny, protože jezdili ke svému dědečkovi na chalupu do hor. Jejich děda byl moc chytrý a pokaždé pro své milované kluky něco vymyslel. Když ale byli Tomáš a Radek u dědy naposledy, stalo se něco zvláštního. Odehrálo se to o podzimních prázdninách.
Pokračovat ve čtení →
Byla jednou jedna holčička jménem Rozárka. Kudrnatá Rozárka žila se svými rodiči a bratříčkem na hrbolatém kopci v domečku u lesa. V jeden chladný prosincový den se Rozárka vydala sáňkovat. Šla sáňkovat dolů z jejich kopce spolu s jejím bratříčkem Samíkem. Honili se ve sněhu, koulovali se, dokonce i závodili, kdo dojede první dolů na sáňkách. Sourozenci si spolu hráli celý den. Ovšem Samík byl vždycky první a lepší.
Pokračovat ve čtení →
A nastala zima. V kalendáři se objevil měsíc prosinec a venku začalo přimrzávat. Sem tam už spadla první vločka a sem tam se na střeše objevily první rampouchy. A někdy někde se objevil i soplíkový rampouch někomu u nosu. Například Hynkovi.
Pokračovat ve čtení →
V jedné rozpadlé chaloupce žil tatínek, maminka a jejich chlapec Tonda. Byli velmi chudí, do střechy jim teklo a často neměli ani na jídlo. Tonda, aby rodičům pomohl, pracoval jako pasáček ovcí. Ale i tak neměl ani na pořádné oblečení, chodil v roztrhaných kalhotách, do kabátku mu táhlo a jeho čepice vypadala stejně otrhaně jako zbytek oděvu. I přesto si každé ráno cestou na pastvu vesele pohvizdoval.
Pokračovat ve čtení →
Děti seděly ve škole, obtahovaly obrázek hranic České republiky a poslouchaly povídání paní učitelky. Pepíček už přemýšlel, co bude dělat o prodlouženém víkendu a Anička se těšila, že pojedou s maminkou na výlet k tetě do Polska.
Pokračovat ve čtení →
První dny po příjezdu domů od tety ze Šumavy byly pro Celestýnku smutné. Sice ji čekala ještě dovolená s rodiči, ale Celča byla stále duší u tety. Smutně si procházela svůj deník, prohlížela namalované obrázky a drmolila si jen tak kouzelné zaklínadlo: „Fauna, flora, kámen pravý, ať je člověk opět zdravý.“ Vzpomínala na tetino poutavé povídání o kytičkách, které propůjčily svou kouzelnou energii bílým cukrovým kuličkám, když bylo třeba. Celestýnka pak s jejich pomocí dokázala zmírnit bolest a uzdravit i kamarádku Klárku.
Pokračovat ve čtení →
Milé děti, určitě si vzpomínáte na chlapečka Honzíka, který velmi toužil mít nového přítele – svého vlastního pejska. Chlapeček byl však neposedný a musel nejprve svým rodičům dokázat, že on zodpovědný skutečně je!
Pokračovat ve čtení →