Když přijde podzim, venku začne padat listí. Ale nejen listí. Často padají i kapky deště. Za okny je sychravo. Začíná být chladno. Na nebi se sbíhají tmavé mraky a pak nám na zem pouštějí vodopády kapek, které zavlažují naši hlínu. Na takové počasí se nejraději koukáme jen z okna. Kapek, které padají z mraků, je moc. Já znám příběh o jedné kapce, která ale byla jiná. Vypadala stejně jako ostatní, ale nechovala se tak.
Pokračovat ve čtení →Pejsek s kočičkou si chtěli venku zahrát s dětmi, ale žádné děti venku nebyly.
„Co to?“ podivil se pejsek, „že nejsou venku žádné děti. Kdepak je Pavlíček a Věra, Jenda a Slávek, Pepík a Helenka, kdepak je Zorka a Jarda a Mirko a kdepak je Otík a Alenka a Boženka a ty všechny ostatní?“
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno v našem malém městě stál jeden zvláštní domek. Vypadal jinak než ostatní. Měl vanilkovou barvu a místo střechy měl velkou třešeň. Celý domek vypadal jako jeden velký mufin. Z oken se mu každý den řinula krásná vůně a pomalu se roznášela úplně po celém městě. Byla to vůně různých dobrot a vynikajících pochoutek. V tom domku totiž vařily kmotřičky kuchařky.
Pokračovat ve čtení →Daleko za městem bydlel v malé vesničce u lesa kluk jménem Tomáš. Tom moc rád chodil na procházky do lesa, na kterých si vždy na nějakém krásném místě udělal piknik, protože jídlo i přírodu zbožňoval.
Pokračovat ve čtení →
Na samotě u lesa stál jeden krásný dřevěný domeček. Kolem něj byly jen stromy a louky. Na zahradě hlídali pejsci, pásly se tam ovečky a sem tam proběhla kočička. V chlívku si hovělo prasátko a venku se kolem stavení občas prošly srnky a veverky. V domečku to všude vonělo dřevem. Bydlely tam dvě děti. Chlapeček a holčička.
Pokračovat ve čtení →Stejně jako každý rok po pololetním vysvědčení, tak i letos se Karolínka s radostí vydala na prázdniny k babičce a dědečkovi na statek. Venku mrzlo až praštilo a Karolínce bylo jasné, že venku nebude trávit tolik času, jako tomu bývalo o letních prázdninách. I přesto se ale k prarodičům tuze těšila, protože jí společnost dělával křeček, kterému neřekla jinak než Tulík. Zvuk praskajícího ohně v kamnech, teplé ponožky, deka a horká čokoláda v hrníčku. Nic z toho nesmělo v tomto období u babičky a dědečka chybět.
Pokračovat ve čtení →
Bůh se rozhněval na lidi, že si nevážili jeden druhého a na celou zemi poslal po několik let po sobě veliké sucho. Lidé na jaře zaseli obilí, ale nic se neurodilo a nastal veliký hlad.
Pokračovat ve čtení →
Bylo to zrovna tak někdy v lednu, leželi pejsek s kočičkou každý ve své postýlce a povídali si o zimě.
„Nějak se mně ani nechce z té teplé postele ven,“ povídá pejsek, „já mám zimu rád, zvlášť když je takhle dost sněhu, ale nesmí být ta zima tuze moc veliká. Já nevím, jestli se ti to také někdy stane, ale když mně vleze sníh mezi prsty a já ho mám potom plné tlapičky, to je tuze nepříjemné. To ti tak tuze zebe“.
„To já znám,“ řekla kočička, „to je tuze nepříjemné. Ale teďka mám nožičky tak pěkně zahřáté, horké, div že se mně z nich nekouří. Ono je v posteli tak pěkně, když je zima, že se mně ani vstávat nechce.“
Pokračovat ve čtení →
Pejsek s kočičkou seděli na pohovce a vymýšleli si, co by měli dělat, aby se pobavili a dobře se měli. Někdo zaklepal, oni řekli „Dále“ a vešel pan Čapek.
„I heleďme,“ řekl pejsek, „vás už jsme dávno neviděli. To vy asi ani nevíte, že mě tuhle bolela noha. Šlápl jsem totiž na střep a poranil jsem si tlapičku.“
Pokračovat ve čtení →Přišlo jaro a spolu s rozkvetlými stromy se probouzely i první z jarních kytiček. Zahrady, louky, parky, ale i dětská hřiště jimi byla posetá. Tudle sedmikráska a támhle zase pampeliška. Na větvičkách stromů si též prozpěvovali ptáčci a někteří poskakovali po zelené travičce a hledali potravu pro svá právě narozená mláďátka, jenž s otevřenými zobáčky netrpělivě čekala v hnízdech.
Pokračovat ve čtení →Velké letní prázdniny utekly jako voda a malý šneček jménem Flandil se mohl začít připravovat k nástupu do školky. Byla to pro něj velká novinka, protože tam byl zatím jen jednou – u zápisu. Nevěděl, co ho čeká, zda si tam najde kamarády, jestli se mu tam budou líbit hračky, anebo jestli mu nebude smutno po mamince a tatínkovi. Tyto otázky se mu honily v hlavě pořád dokola.
Pokračovat ve čtení →
V jedné hezké vile na okraji města již 10 let žila malá holčička, která se jmenovala Eliška. Eliška zrovna nechodila do školy, protože měla letní prázdniny. Jednoho prázdninového dne vyrazila do zahrady, která sousedila s jejich vilkou, jelikož tam časně ráno spatřila růžový třpytící se batůžek, jenž chtěla prozkoumat.
Pokračovat ve čtení →
Malý Honza byl velice líný kluk. Zatímco si všichni venku hráli, on ležel v posteli a spal nebo jen tak lelkoval. Neměl proto žádné kamarády a všichni se vysmívali celé jeho rodině.
Pokračovat ve čtení →Malý Honzík se každý večer koupal, ale tuze nerad měl mokrou hlavu. Když mu maminka chtěla umýt vlásky, začal brečet, křičet, plácat rukama kolem sebe a nebylo s ním pořízení.
Pokračovat ve čtení →Líza byla děvče na vdávání. Byla nejhezčí ze vsi, měla dobré srdce a také se uměla k práci řádné postavit. Měla však jednu chybu, byla neuvěřitelné hloupá. Lidé na trhu si z ní tropili legraci a vždy ji při nákupu nějak napálili.
Pokračovat ve čtení →