Jednoho krásného jarního dne, kdy všechno kvetlo a vonělo, se vydala malá Emilka na procházku parkem se svými rodiči. Emilka jaro zbožňovala. Všude byly nádherně rozkvetlé růžové třešně, různobarevné keře a květiny s úchvatnou vůní. Co však Emilka měla na jaře nejraději? Jak se probouzela zvířátka ze zimního spánku, rodila se nová mláďata a líhla se z vajíček. Zkrátka jak všechno na jaře začínalo. Kdo by koneckonců na jaře takový pocit neměl, když se probouzí tolik nového života!
Pokračovat ve čtení →Krátké pohádky

Pohádky na 3 až 7 minut čtení. Užijte si pohádkové čtení s dětmi.
To byl dneska den. Všichni jsou unavení, nejvíc maminky a tatínkové, ale děti přesto chtějí slyšet pohádku. Co s tím? Je to lehké. V takových případech pomohou krátké pohádky, které rychle odsýpají, a přesto neztrácí nic ze svého kouzla. Jestli se už těšíte do postele, přečtěte si krátkou pohádku, dejte si pusu na dobrou noc a hurá do hajan. Na dlouhou pohádku bude čas zase příště.
Usměvavá a chytrá pacientka Sára
Kdysi dávno na konci našeho města stála velká budova. Měla spoustu oken a asi tři patra. Byla šedá a už na první pohled vypadala smutně. Byla to dětská nemocnice, kam chodily nemocné děti. Některé tady byly chvíli, potřebovaly jen ošetřit a mohly jít domů, jiné tady musely zůstat i několik dní, protože byly moc nemocné. Některé dokonce přivezla i sanitka. Jedním z takových dětí byla i Sára.
Pokračovat ve čtení →O dinosaurovi, který neuměl zkrotit svůj ocásek
V jednom malém muzeu bydlel dinosaurus jménem Rex. Byl velký, zubatý a měl dlouhý ocásek, který ho ale moc neposlouchal. Všude, kam Rex utíkal, běžel ocásek za ním. Společnost ocásku Rexovi nevadila, přeci jen se s ním už narodil. Z čeho ale dinosaurovi nebylo do smíchu, byla nemotornost ocásku. Když se Rex otočil doleva, ocásek se otočil doprava. A když se Rex otočil doprava, ocásek nelenil a vydal se doleva.
Pokračovat ve čtení →Jak Edita věděla, co má dělat
Ve městě moc zvířátek neuvidíš. Můžeš tam spíše potkat auta, motorky, koloběžky, hodně lidí a hrající si děti. Občas se ale stane, že i ve městě se ubytuje nějaké volně žijící zvíře. Například na stromech můžeš někdy vidět hnízda ptáčků. Najdou si třeba vysoký strom s rozvětvenými větvemi. Pečlivě tam nanosí větvičku po větvičce a lístek po lístečku, dokud jim nevznikne pohodlné a pevné hnízdo. Jeden takový strom, na kterém bydleli ptáčci, stál přímo před Editiným domem.
Pokračovat ve čtení →Kdo to bydlí v dutině?
Každý den chodila Anička do lesa. Procházela se po mechu, povídala si se stromy, sbírala houby na polévku a šišky do kamen. Znala každou pěšinku, každé borůvčí i každý kořen. Myslela si, že ji vůbec nic nemůže překvapit. A přece!
Pokračovat ve čtení →Jak šel Jeník do světa
V malebné malé vesnici žil malý kluk. Jmenoval se Jeník. Na hlavě nosil pořád stejnou čepici, kolena měl neustále rozbitá a ruce vždy špinavé. Jak rostl, naučil se každému řemeslu. Uměl ušít boty, opravit střechu, zasadit strom, jezdit s traktorem nebo na koni. Nebylo snad nic, co by mu nešlo. Když už byl dospělý, rozhodl se, že se vydá do světa. Přece uměl všechno, tak co kdyby si vydělal peníze někde ve světě, aby se měl dobře? Jeník si vzal velkou svačinu a šel tam, kam ho nohy nesly.
Pokračovat ve čtení →Jak medvídek Brůča ztratil svůj hrníček s medem
V jednom krásném lese žil jednou malý medvídek Brůča a měl tuze rád med. Jednoho dne se vydal na procházku a když přisel domů, tak zjistil, že mu doma zmizel hrníček s medem. Brůča se rozzlobil a říká: „To byla určitě lišák Mazanec, raubíř jeden, určitě mi hrneček s medem ukradl!“ a vydal se ven jej hledat.
Pokračovat ve čtení →O mravenci Samíkovi
Uprostřed hlubokého lesa stojí menší kopec jehličí, malých větviček a hlíny. A když se podíváš zblízka, vypadá to, jako by se celá hromada hýbala. Je to totiž mraveniště. Všude kolem toho malého kopce a na něm uvidíš malinké, pracovité a pořád někam pochodující mravence. Mravenci jsou jako jedna velká rodina. Pomáhají si, navzájem spolupracují a všechno dělají společně. Jenže v tomhle mraveništi tomu tak vždycky nebylo.
Pokračovat ve čtení →Strašidlo Fanynka
Fanynka byla zvláštní holčička. Žila mezi strašidly a ona sama byla malé roztomilé strašidlo. Její zrzavé vlásky byly vždycky úplně rozcuchané, tváře špinavé a oblečení jakoby sešité ze všech možných pestrobarevných kousků oblečení. Na první pohled šlo vidět, že není jako ostatní děti. Jenže Fanynka tak moc toužila mít kamarády mezi normálními dětmi, i když měla maminku strašidlo a tatínka taky. I když chodila i do školy mezi ostatní strašidla, pořád ji lákal ten svět obyčejných dětí, které strašidly nejsou.
Pokračovat ve čtení →Dobré víly Dobromilka a Dobrovilka
Když ráno vyjde slunce a osvítí nám celou zemi, na nebi se ukáže něco zvláštního. Na obloze pluje malý mráček, nadýchaný jako obláček a vypadá jako cukrová vata. Ostatní mraky jsou bílé nebo modré, tenhle má ale narůžovělou barvu. To proto, že je kouzelný. Sedí na něm totiž dvě pohádkové osoby. Jsou to víly. Jedna se jmenuje Dobromilka a druhá Dobrovilka.
Pokračovat ve čtení →Myška a slunečnice
Za devatero vesnicemi a devatero lesy je jedno zvláštní pole. Rostou na něm květiny, které jsou krásné, žluté a které se dokáží otáčet za sluncem. Je to pole slunečnic. Tyto květiny jsou ale taky zvláštní v tom, že dokáží mluvit. Jsou moudré a umí vždycky dobře poradit.
Pokračovat ve čtení →O mořské panně, která se ztratila
Všichni dobře víme, že svět je plný pohádkových bytostí. Co už nevíme je to, že se i pohádkové bytosti mohou dostat do všelijakých trablí, ze kterých se není snadné dostat. Jako třeba mořská panna jménem Anna, která si jednoho krásného dne užívala sluníčka na hladině moře. Nechala se unášet na hladině a hřát se slunečními paprsky tak dlouho, až nechtěně usnula. A když se probudila… byla daleko od moře.
Pokračovat ve čtení →O medvídkovi, který nechtěl v zimě spát
Byl jednou jeden velice hravý a divoký medvídek Brumla. Roztomilý, divoký, ale hodný. Jen si chtěl stále hrát! Měl krásný, huňatý kožíšek a bylo mu stále teplo. Akorát se blížila zima a slyšel, jak se maminka medvědice s tátou medvědem baví o zimním spánku.
Pokračovat ve čtení →Na závodní dráze
Daleko za naší vesnicí byl závodní okruh. Každý rok se tam pořádaly závody aut. Jezdila tam ta nejlepší závodní auta, která kdy kdo viděl. Jejich rychlost byla neskutečná. Pokaždé se na ně chodilo dívat hodně lidí. Všichni sledovali a fandili na svých sedadlech svým favoritům. Blízko závodní dráhy stála i jiná auta než závodní. Bylo tam zaparkované menší hasičské auto a sanitka. Jenže to hasičské bylo moc nešťastné.
Pokračovat ve čtení →Jak se princezna Kristýna vrátila a staly se z nás kamarádky
Asi jste zvědaví, jak to bylo dál s princeznou Kristýnou, která od nás uraženě odešla. Maminka říkala, že se určitě brzy vrátí. A to se taky stalo. Ale hezky popořádku.
Pokračovat ve čtení →