Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela.
Svatební košile
Básně
Štědrý den
(Kytice – Karel Jaromír Erben)
Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.
Záhořovo lože (Kytice – Karel Jaromír Erben)
Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou –
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známá tě to píseň; pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova:
ale málokdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
Lilie (Kytice – Karel Jaromír Erben)
Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti –
škoda jí, škoda v zemi ležeti!
Vrba (Kytice – Karel Jaromír Erben)
Ráno sedá ke snídani,
táže se své mladé paní:
„Paní moje, paní milá,
vždycky upřímná jsi byla,
vždycky upřímná jsi byla –
jednohos mi nesvěřila.
Holoubek (Kytice – Karel Jaromír Erben)
Okolo hřbitova
cesta úvozová;
šla tudy, plakala
mladá, hezká vdova.
Plakala, želela
pro svého manžela:
neb tudy naposled
jej doprovázela. –
Dceřina kletba (Kytice – Karel Jaromír Erben)
Což jsi se tak zasmušila,
dcero má
což jsi se tak zasmušila?
Veselá jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích!
Vodník z Kytice od Karla Jaromíra Erbena
Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.
Kytice (Kytice – Karel Jaromír Erben)
Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.
Polednice, Kytice – Karel Jaromír Erben
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
Zlatý kolovrat (Kytice – Karel Jaromír Erben)
Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
jede sám a sám.